Prolog

Prolog a význam tohoto slova, byl většinou používán jako začátek nebo úvod dramatu. V moderní době se slovo “prolog” používá jako všeobecný úvod pro různé druhy obsahů, textů a jiných sdělení. Berte toto jako předmluvu, možnost poznat zda-li má smysl vůbec něco na mém webu číst a rozhlížet se dál. V tomto prologu není obsaženo zdaleka vše,  je to spíš takový nástin toho jaký jsem a co lze čekat, takže se pohodlně usaďte ….

Mohlo by ses zdát, že jsem nějaký morbidně založený jedinec. Minimálně dle názvu tohoto lehce netradičního blogu určitě. Původně jsem se snažil dát celé své myšlence nějaký „super-ultra“ název, který tím ukáže, že patřím do světa. Nakonec, když jsem stál na hřbitově (k tomu se dostanu později, někdy, snad), jsem usoudil, že mé životní lekce pocházejí primárně z mé práce. Když píši z mé práce, nemyslím tím kopání hrobů, vlastně jen kopání hrobů. Já totiž hroby skutečně kopu, stejně tak, ale vedu poměrně úspěšnou firmu v oblasti Pohřebnictví. Bude to znít možná šíleně, ale má práce mne velice baví a snažím se o to, aby tento obor šel v naší malé zemi kupředu jak jen to půjde. Teď všechno popořadě….

BYLO NEBYLO...

Když jsem byl malý kluk, byl jsem pěkné číslo. Řekněme, že to číslo bylo v průserech stejně vysoké jako číslo, které ukazovala váha pode mnou. Asi proto mi taky vyrostla má 50 centimetrová lýtka, ze kterých pravidelně těžím při každém sportu, a to hlavně v horkých letních dnech, kdy se nosí krátké kalhoty.

 

Jelikož je mám stejně široká jako má stehna, vypadá to komicky. Jsem vlastně jako „Pepek Námořník“, představte si jeho obří předloktí, přesně tak vypadají moje lýtka. Možná ještě o trošku větší, ale jsem na ně patřičně hrdý. I kucí na golfu si na ně vždycky chtějí sáhnout a já se cítím jako „suprtýpek“.

 

Ač vizuálně hendikepován (tím myslím, že jsem vypadal jako chodící reklama na koblihu) byl jsem pořád v pohybu. Támhle jsem uřezal stromy před školou páč jsem si chtěl postavit bunkr, támhle jsem vykopal hrob v pracovní výchově uprostřed sadu, protože????? (upřímně WTF? Co jsem si asi mohl myslet???) nebo jsem prostě místo běhání sprintů v tělocviku vzal míč na basket a s křikem učitelky šel prostě házet na koš.

 

Dnešní termíny by mne označily jako volnomyšlenkáře, tehdy se mi říkávalo „smrade“. Když se nad tím zpětně zamyslím já být můj učitel říkám si asi „debil“. Má hyperaktivita nedávala zabrat jen učitelům na škole a kamarádům, dávala zabrat taky mým rodičům. Otec byl věčně v práci, viděl jsem ho jen občas, ale snažil se nám to vynahrazovat materiálně, což tehdy bylo „suprskvjelí“ takže mít dvě tuny lega bylo rozhodně lepší než mít doma tátu. Teď vidím všechno trošku jinak, řekněme že se to snažím napravit na svých dětech, své rodině a myšlenka, že by si můj syn měl stavět tátu z lega se mi dvakrát nelíbí.

 

Můj syn samozřejmě toto mé snažení být skvělým a pečujícím otcem, vnímá jako lehký rozpor s jeho povahou „volnomyšlenkáře“, kterou má, jak s oblibou říkám „po mamince“. A jako super náznak mé skvělé snahy o výchovu se mi nedávno vymočil do květináče a smál se na mě. Říkám „Ríšo co to děláš?“ „Čulam“ odpověděl klidně a smál se dál při močení na květinu uprostřed obýváku. Vzpomněl jsem si na to, jaký jsem byl grázl a říkám „no potěš“. Synovi jsem samozřejmě vysvětli, že se do kytiček nečůrá, protože jak nás poučila „paní čelka“ ve školce – „kytičku to bolí“. Vypadá to, že kytku to opravdu bolelo…  zanedlouho uvadla…  protože náš miláček tam čůral evidentně pravidelně za našimi zády. Myslím si, že k tomu máme v rodině nějaké patologické sklony, jen nevím, jestli mě to má děsit.

 

Když jsem byl totiž v předpubertálním věku, možná i v něm, močil jsem tátovi na modřín z balkonu. Měl jsem dolů z pokoje točité schody a já se do nich skoro nevlez chápejte! Navíc by mě cesta mohla donutit k pohybu a zdržovala mě od daleko důležitějších věcí jako bylo hraní her. Každopádně ten Modřín je dodneška na půl mrtvý, stejně jako některé mé vzpomínky na výprask, který jsem pak dostal. Táta mohl aspoň položit ty nůžky na zem… Naštěstí pro mě vše dobře dopadlo a útoku střihorukého Rudolfa jsem se ubránil se ctí. Zamkl jsem se na záchod… Zapadl zámek… táta musel vyrvat dveře z pantů, tehdy jsem ho teprve pořádně nasral.

 

A když má debilita nepřestávala brát konce objevil se blesk z čistého nebe a já si začal všímat i jiných, snad důležitých věcí v životě…

BLESK Z ČISTÉHO NEBE...

Důležitými věcmi jsem neměl na mysli to, že mi začaly růst chloupky na (domyslete si kde chcete, ANO MYSLIM TIM KOULE), což jsem taky pěkně odskákal, protože holící strojky na vlasy se na takové věci prostě nepoužívají!  Jestli si pamatujete jeden z mých oblíbených filmů „Něco na té Mary je“, tak připnutí šourku Bena Stillera do zipu od kalhot, byl slabý odvar toho, co se dělo u nás, snad až na ty hasiče, ti tam nebyli myslím… moc si toho díky bohu nepamatuji, mít skřípnuté koule ve strojku na holení je totiž zážitek, který je lepší vytěsnit, dokud to jde.

 

Důležitými věcmi jsem myslel dobu, kdy jsem začal chápat, že přemýšlím rád a hooodně. Ty tři „O“ jsou ve slově hodně záměrně, protože od svých 15 let analyzuji a přemýšlím opravdu hodně moc. Neříkám, že vždy je to nad věcmi, které jsou jen prospěšné lidstvu, zachrání svět a pomůžou všem od jejich nemocí. Taky neříkám, že přemýšlím nebo chci přemýšlet o tom, jak cestovat na MARS…

 

Chápejte, nejsou tam golfová hřiště, tedy alespoň prozatím. Nicméně myšlenka je to náramná asi jako golfová hřiště v Dubaji nebo Nevadě, kdy jsou jen zelené pásky skrz písečné duny, pouště a soutěsky. Uff…nádhera… poslintal jsem si klávesnici, ke golfu se taky časem dostaneme. Z okna se radši ani nedívám, už se těším, až budu mrznout v –2 stupních na golfu s mým parťákem, který se mimochodem jmenuje stejně jako já a budeme si vykládat o tom jak to byl úžasný nápad jít hrát, když nám oběma přimrzá hůl k rukám a po každé ráně míček odskočí tak 200 metrů různými směry, protože zem je zmrzlá tak moc, částečně cituji svého syna „že i ten podělaný bagr šel radši spinkat“ (můj syn neříká podělaný pozn.).

 

Přemýšlením jsem myslel spíše přemýšlení o tom, jak fungujeme my, lidé, naše interakce a interakce v návaznosti na dnešní svět, jestli je opravdu povaha dána a genetika funguje, jak říkají… Jestli se s věcmi nedá nic dělat, a když jsem tlustý je to, protože genetika je zlá, ne protože snídám tří patrové dorty s Coca-colou nebo, že ta kráska od vedle opravdu stojí za rozpad mé rodiny, protože píchat sousedku je asi stejně dobrý nápad, jako když Vás přistihne manželka, že kouříte pošťáka u Vás doma u jídelního stolu, což uznejte je nápad vskutku skvělý. Jen by mě zajímalo, jaký je rozdíl mezi přistihnutím chlapa s ženskou, a chlapa s chlapem. K tomuhle se ještě zcela jistě vrátím…

 

Taky mě zajímá a fascinuje velké množství témat, čtu velké množství knih, sleduji velké množství motivátorů a řečníků z celého světa. Samozřejmě sleduji spousty, mraky kravin. Třeba mé milované Brickleberry i jiné povznášející pořady, které hladí mou utrápenou duši svou šíleností a tisíci sprostými slovy za minutu. Je prostě dobré si občas odpočinout, a ne vždy to jen sportem, sexem a prohráváním milionů v kasinech. Tímhle se dostávám k celé myšlence tohohle blogu, webu, článku a všeho co vlastně tento prolog má říci… a to klíčové slovo, tamta dada je „kontrast“.

 

 

KONTRAST...

Miluji kontrast. Miluji kontrastní barvy na fotografiích, autech, ženách a milovat vždy budu. Miluji výraznou červenou skvrnu na šedé staré zdi a jsem schopný v tom vidět krásu, jakou jsem ještě nikde neviděl. Miluji, když pouštím barevného draka se synem a barvy svítí skrz modré nebe.

 

Myšlenkou celého mého “projektu” dá-li se tomu tak říkat, kromě „vyblití“ toho množství myšlenek někam na imaginární lesy chránící papír jakým internet dnes vskutku je, teda až na to porno, dark web, swingers party v kostýmech zvířátek a 1000 dalších věcí, které jsou vskutku tak strašně lidstvo povznášející jako tenhle článek. A vůbec ani jedna z těchto věcí nepoukazuje na zhýralost dnešní doby. Cítím, že potřebuji jen místo, kde si mé myšlenky mohou přečíst jiní, ale časem i já sám. Ohlédnout a říct „notyvole“ ty jsi byl, ale jantar.  A vůbec když může mít někdo stránky s kostýmy zvířátek na swingers, tak proč bych nemohl mít web já?! Ano Roberte, teď sis to krásně obhájil, jsi kabrňák.

 

Takže tohle je taková vlastně moje swingers párty s kostýmy zvířátek. Hlavní myšlenkou je právě onen kontrast. Nikdy nikdo nemůže říct, že jsme divní, špatní, protože se rádi díváme na dětinské seriály a kopeme hroby, tedy pokud nejsme z mafie, to je trošku jiná ehm. Není třeba soudit podle toho jaké máme lýtka, protože v tom může být jak hodně dřiny, úsilí, ale může to být taky genetika a 150kilo živé váhy v neustálém pohybu. Když mám dva metry dvacet, 300 kilo a jmenuju se Ignác, neznamená, že nemám rád přírodu a lesy. Jenže dnes si většina obyvatelstva hned představí, že každé ráno sním jednorožce a jeho rohem si vyčistím zuby, protože tak to dneska prostě funguje a předsudky hýbou světem, já jsem zářný příklad.

 

Stejně tak jsem si vybral zvláštní název a jsem si toho plně vědom, byl to prostě blesk z čistého nebe. Řekněme, že pro někoho je slovo hrob stejně depresivní jako zprávy na jedné krásné české vysílací stanici, kde se dozvíte kolik štěňátek dneska umřelo a že mlha bude taková, že i ptáci budou chodit pěšky. Ty stanice jsou vlastně všechny krásné, když nad tím tak uvažuji… protože i na přírodopisných stanicích, už vysílají pořad, který má asi hodinu a je o vyrábění vložek nebo vykupování skladů jejichž majitelé pravděpodobně natáhli bačkory a díky svým dlouhodobým, ať už vztahovým nebo ostatním investicím, které byly nulové, je to každému jedno.

 

Kontrast mého života a toho co zde chci psát, ukazovat a sdílet s Vámi, je právě v tom, že i lidé, kteří zažívají ve svém životě spousty smutku a útrap mohou žít, moderní a pozitivní život s nadhledem. Tento web i přes svůj název chci vést směrem mi blízkým, tak jako se nesnažím na něco hrát v životě, nemíním si na nic hrát ani při psaní tohoto prologu, nebudu si na nic hrát ani při psaní ostatních témat a opravdu moc nechci psát články typu „7 důvodů proč jsem dneska kakal ráno do prava a jak to napravit“ čemuž se asi nevyhnu, protože bodování údajně zvyšuje návštěvnost! 

 

Píšu tak jak umím a snažím se zlepšovat, ale přirozeně to není proces jednoho dne, stejně jako transformace, která mě přivedla, až sem. Právě lekce, které mi život často udělali na něčím hrobem mě naučili být lehce sarkastickým, i když je fakt, že podle jednoho pána, který píše pseudopsychologické knihy je sarkasmus pouze jiná forma agrese. Nemyslím si, že být sarkastický znamená chtít něco shodit za každou cenu a ukázat svou nadvládu nad světem ale, být sarkastický pro mě znamená nebrat věci tak vážně jako se to čím dál častěji děje.

 

Vím, některé zážitky a vjemy jsou opravdu otřesné, ale uvědomme si, co všechno dneska máme a jak se žilo před 100 lety. Proto chci aby jste tyto mé „sdělení“ brali s rezervou, já to jinak neumím… Mé lekce totiž pocházejí z hrobu a od tam není cesta zpátky, tak čeho se vlastně bát ?

  

Sdílej Roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!