intergalaktická (de)motivace 2020

6. 1. 2020 Motivace

Jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne. Dost originální začátek co? Za poslední dobu jsem hodně četl, studoval a poslouchal. Přečetl jsem si například o implicitním toku myšlenek do mozku. O tom, jak díky určitým metodám můžeme tvarovat myšlenky, ať už pozitivním nebo negativním směrem. Podle této studie jsme doslova vládci svých myšlenek (uu LA LA jaká to novinka). Taky jsem si hodně četl o vesmíru. Například o takzvaném „Velkém filtru“, který má za následek filtrování civilizací směrem k pokroku. Pokud jsme za ním jsme celkem v pohodě, pokud před ním všichni tady chcípnem. Taky jsem si četl o „Fermiho Paradoxu“. Což Vám snad ani nebudu vysvětlovat, ale má to něco dočinění s tím, že Kvejgáři zde ještě nejsou, protože nás mají za opice, které po sobě hází místo výkalů plastové flašky a ničí si postupně planetu. Po všem tom systematickém „požírání“ informaci jsem se z nějakého důvodu podíval na film „Volyně“. Ten pojednává o vzájemné sebelásce mezi Poláky a Ukrajinci na jejich hranicích za druhé světové války. Ta láska byla tak obrovská, že to vyústilo v masakr, kde se zabíjely děti, psi, kočky, staří, mladí, ženy, králici a vlastně vše co se hýbalo. Asi mi to bylo málo, protože jsem si o tom všem ještě přečet a zjistil, že film je jen slabý odvar. Po tomhle jsem na chvíli ztratil víru v lidstvo. (pozn. Na ten film se rozhodně nedívejte).

Vzhledem k tomu, že mě takový romanticky snímek uvrhl do zajímavé nálady. Začal jsem přemýšlet proč my lidé jsme schopni dělat věci, které ani zvířata nedělají. Proč se uchylujeme pravidelně k extrémismu a nějak nechceme pochopit, že každý extrém je v zásadě dost na hovno. Nejde jen o Volyni. Nemusíme chodit daleko. Vezměte si takový BLACK FRIDAY. Přesně ten BLACK FRAJDEJ o kterém nám odevšad křičí do uší ten zelený zm*d. Ano přesně ten BLACK FRAJDEJ, kde strejda Jožka vykopl nějaký 80 letý paní umělý zuby a narval ji hlavu mezi regály se slovy „Tak se ti to líbí ty špíno?!“. To všechno jen, proto aby si domů donesl televizi, kterou vyrobilo stádo Čínských Kojenců za 2 yuany v továrně na smrt. Zní to děsivě? Bohužel to asi nebude daleko od pravdy. My lidé se rádi uchylujeme k extrémismu i co se týče nálad a životních postojů. Třeba takový NIHILISMUS. Podle toho, co já vím, je nihilismus směr, který poukazuje na absolutní nesmyslnost bytí. Nic, co děláme přece není za potřebí, protože jednou umřeme. Růžový tanga s puntíkama nemají smysl, všichni jsou idioti, takže si dám k těm tangám černý stíny, kapuci a pověsím se v parku za koule na strom. Důležité je, aby dost lidí vidělo nejen mé utrpení, ale hlavně jak mi je to hrozně fuk, že se vlastně o to utrpení zajímají. Na straně druhé je proslule známý OPTIMISMUS. Globální oteplování? Super! V česku bude lepší podnebí a můžeme běhat v lednu v plavkách u Lipna… Má moje dítě rakovinu? Úžasný… bude silnější, pokud to přežije a když nepřežije budu silnější já, protože přesně tak to říkala lektorka mojí homo-jógy… (Jóga je supr pozn.) Všechno je tak zalitý sluníčkem a milujme se i kdyby jaderný bomby padaly. Dnešní den je nejsluníčkovatější, ten rohlík nejrohlíkovatější, já jsem nejúžasnější a mír vládně světu. Zní to utopicky? Věřte, že tímhle jsem tu bouři hoven teprve odstartoval.

NIHILISMUS MÁ VLASTNĚ PRAVDU...

Datuje se, že zhruba 200,000 let zpět v čase se v nás probudilo vědomí (Homo Sapiens). Seděli jsme na planetě, která měla náhodou v tomto časovém intervalu možnost vytvořit dýchatelnou atmosféru. Byly tady taky zvířátka a jejich kámoši. Dost z nich jsme mohli ulovit a sežrat. Nečekaně poměrně velká část z nich mohla v klidu vykuchat a sežrat nás. Taky zde byla prapodivná tekutina, kterou jsme mohli pít a neumřeli jsme v křečích. Během dne zde svítilo něco žlutého, co nám dávalo teplo i světlo. Později jsme si řekli, že to bude Hvězda. Ta naše se z nějakého důvodu jmenuje Slunce. Staré pověry říkají, že šel Azték do supermarketu, zakopl, podíval se nahoru a řekl „Jeee Slunce“. Když Slunce zašlo, objevili se na nebi malá světýlka. Byla to svým způsobem úžasná podívaná. Po celém nebi jich bylo neskutečné množství, některé byly větší, zatímco jiné nešly skoro vidět. Zjistili jsme, že tyto světýlka jsou kámoši od našeho Slunce, a tudíž jsou taky hvězdy. Jak čas ubíhal a lidstvo se učilo, dostávali jsme čím dál lepší představu o tom, kdo jsme a co tady zhruba pohledáváme. Taky jsme dostávali představu o tom, že utírat si prdel rukama asi nebude to pravé ořechové. Chvíli jsme si mysleli, že jsme středem všeho. Další období jsme si řekli, že na nás něco dohlíží ze shora. Byl to bůh, respektive tisíce jeho podob. K němu se lidé obraceli v nejhorších časech, aby dali svému nesmyslnému chcípání v mnohaletých válkách smysl. Dokonce jsme si mysleli (a někteří dementi si myslí ještě dnes pozn.), že naše Země (jak jsme planetu pojmenovali) je placatá. Když byla země placatá je všem jasné, že dinosauři nevymřeli díky asteroidu… Vymřeli tak, že spadli z kraje země do vesmíru, stejně jako všechna voda, lidi, lodě… Hodně věcí se skrz čas vyvrátilo anebo potvrdilo. Jedna nám ovšem začala být víc než jasná. Naše planeta je jen zrnko prachu a my máme totálně nulové ponětí o tom co tady sakra děláme… Toto zrníčko obíhá kolem Slunce, což je zcela průměrná hvězda. V Galaxii je takových hvězd jako slunce beztak 250 billionů a naše galaxie je součástí lokální skupiny galaxií, která je součástí ještě větší skupiny galaxií a nečekaně ta je součástí ještě větší skupiny těchto skupin… Galaxií je v pozorovatelném vesmíru údajně víc než důchodců ve čtvrtek v Krauflandu. Ve výsledku je to absolutně jedno. Náš ne-evolvovaný brain stejně není schopen si představit, jak obrovský vesmír je. Proč si dáváme tu nudnou lekci z Astrofyziky? Chci poukázat na to, že onen nihilismus má v něčem pravdu a je dost pravděpodobné, ale taky zcela reálné, že jsme jedno velké nic. Narodili jsme se v časovém úseku, který je z hlediska trvání vesmíru menší než penis průměrného řidiče BMW.

 

Tohle všechno možná je a možná není problém. Co je zaručeně v prdeli je čas. Ano, čas, který nám byl dán. Nejen, že přihlížíme svému nevyhnutelném konci a jsme u toho nuceni poslouchat Alzáka. Ještě nám z biologického hlediska tikají hodiny. Můžeme být mladí, chudí, staří, bohatí, tlustí, tencí… Je to veličina, která se nejen, že nedá koupit. Ona taky utíká všem stejně. Pokud (nejsme bytosti, které jsou schopny pojmout čtyři a více dimenzí pozn.). Kdybyste to nepochopili máme menší životnost než jogurt v sauně. Navíc vzhledem k tomu, že vesmír je údajně starý cca 14 miliard let. Je našich 100 let života vedle tohoto čísla snad jen špatný vtip. Pokud byste se dožili 100 let, máte 5200 týdnů. To nezní tak špatně, že? Pokud máte 25 let a dožijete se 70let zbývá vám 2430 týdnů života. Jo to zní trošku hůř, uznávám. Nezapomeňte, že jsem pohřebák, ne lektor jógy. 100 let se dožije jen vybraná hrstka lidí. I kdybychom přežili do konce věků, je pravděpodobné, že vesmír taky zanikne. Když to vezmu úplně do extrému. Nejen, že zanikne. Vesmír je tak obrovský, že nebudeme schopni poznat ani svou galaxii natož celý jeho obsah. Můžeme se jen smutně skrze dekády koukat, jak se oddaluje, protože vesmír, jak je známo se konstantně rozpíná rychlostí, která je větší než světlo. Pokud lidé přežijí do roku 100,000,000 je tedy pravděpodobné, že na nebi nebude zdaleka tolik hvězd jako teď. Z velké části to bude jen nekončící tma, jelikož světlo z ostatních galaxií k nám nikdy nedorazí.  Vše to jsou jen hypotézy. Pro mě osobně na rozdíl od úvah o duševnu relativně dobře měřitelné (tím vyšší princip nezpochybňuji pozn.). Samozřejmě vše z toho může být lež. Můžeme žít v simulaci a chcát do vývodu. Taky může existovat bůh, který mě za tyhle debilní kecy ztrestá. Hodně lidí namítne, že existuje posmrtný život atd. Já zde nejsem, abych oponoval. Jen rád pracuji, alespoň s částečnými fakty. Stejně jako nevíme, co je to lidské vědomí, potažmo kde se bere, nevíme, jestli po životě něco existuje. Chápu, že náš mozek není schopen pochopit to, že jsme smrtelní. Taky není schopen pochopit nekonečno. Nicméně co si to zkusit vysvětlit a přijmout vše… 

 

TADÁ Pokud jste tuhle depku dočetli, až sem gratuluji. Taky Vám prozradím, že teď přichází ta nejlepší část, ze všeho…

 

OPTIMISMUS má vlastně taky pravdu...

Budu teď pracovat s předpokladem, že po smrti není nic, což nemůžu vědět ani já, ani vy. Vše je tedy jak jsem tisíckrát říkal hypotéza. Představte si sebe jako člověka z masa a kostí. Teď si představte, že máte HI-TECH brýle a vidíte se jako skupinu atomů. Jednoho krásného dne se naše srdce zastaví a náš dynamický vzorec přestane fungovat. V mozku skončí naše vědomí v podobě elektrických impulzů a nebudeme vydávat jakékoliv známky života. Naše ostatky se ztratí v zemi a staneme se součástí všeho.  Zní to poeticky, ale taky to zní hrozně… Hrozné to je (a poetické taky). Proč si teda myslím, že je to pozitivní? Já osobně to vidím tak, že si nepamatuji, co bylo 14 miliard let přede mnou, což by měla být nám známá existence vesmíru. Vždyť víte trilobiti, moře, láva, dinosauři a první Starbucks.  Když nad tím tak přemýšlím, já si vlastně nepamatuji, ani co jsem měl včera na oběd (jsem si jistý, že trilobit ani dinosaurus to nebyl). Je tedy celkem nepravděpodobné, že nebudu mít ponětí co se bude dít po mé smrti. Když občas ležím na louce s jednorožci v růžové trávě, představuji si nekonečno. Dívám se na hvězdy, přestanu myslet, řeknu si větu „Za předpokladu, že si nepamatuji, co bylo 14 miliard let přede mnou a po smrti nic neexistuje můžu vnímat jen co je teď, až otevřu znovu oči budu 100milonu let v budoucnosti“.  Při dívání se na hvězdy zavřu oči…Lusknu…Otevřu oči… A dívám se na ty samé hvězdy jen ve vzdálené budoucnosti. Takto podle mě vypadá nekonečno. Celý běh vesmíru… ty bžilliony let, zanikající černé díry, rození nových hvězd, prostě uteče „lusknutím prstu“. Až jednou pravděpodobně zůstane vesmír poprvé v celé své nepředstavitelné časové rovině neměnný. UF! Pamatujete si na čas a jogurt v sauně? Tohle samo osobě normálního člověka zdeptá… Takže první zásada je, nebuďte normální. Nechat se tímto zdeptat je snadné, ale nechat se tímto motivovat je úžasnější než cokoliv na světě. Já vím… vše, co teď děláte nemá smysl… Santa Klaus nám ničí český svátky… Ten darebák!

 

Jenže s tím smyslem se zatraceně pletete. Co kdybych Vám řekl, že jsme tvoření z uhlíku (alespoň naše část). Stejně jako většina vesmíru. Je teorie, která říká, že uhlík, který v sobě teď máme je směsicí miliardy miliard rozpadlých hvězd, galaxií a penisů dinosaurů, kteří spadli z okraje země.  My jako lidská forma života máme tak neuvěřitelné štěstí, že se mi chce někdy, brečet. Ano, jsme nicotní. Jenže tím, jak jsme nicotní a malí, jsme vzácní. Naše vzácnost je dokonce tak jedinečná, že se někteří vědci domnívají, že jsme v celém vesmíru sami. Tedy pravděpodobněji si o nás super vyspělí kvejgáři myslí, že jsme fakt jen zvířátka na hraní. Naše skladba atomů je vzácnější než cokoliv, co ve vesmíru momentálně najdete (to Vám potvrdí většina studií). Všechny ty problémy, útrapy, lásky jednou zmizí a nezbude nic. Vše, co děláme a všechny ty rap songy o tom, jak budou věčné. Nic z toho nedává smysl větší než momentální a subjektivní. Smysl, který je pouze a jen náš. Ty nebo já jsme ti, kdo dávají smysl naším životům. Tvoříme si ho skrze naše zážitky a dostali jsme jedinečnou šanci MYSLET. Díky myšlení, máme možnost objevovat toto obrovské dětské hřiště jménem VESMÍR. Buďme tedy rádi za každou vteřinu života. Objevujme nové vůně, chutě a tvořme to co je pro nás důležité. Pokud u toho objevování ještě rozjasníme život ostatním, třeba založením rodiny, společným piknikem s přáteli nebo vysemeňováním hřebců ve volném čase, máme bludišťáka. Pokud pomůžeme budovat naši utopickou moderní civilizaci, která vycestuje za hranice známého vesmíru, než skončí, máme těch bludišťáků tisíc. Ohrané věty najednou budou dávat jiný smysl. Ani já ani nikdo jiný neví, jestli jsou tyhle principy správné. Stejně tak páni vědci neví, jestli má vesmír vůbec nějaké principy. Nikdo na planetě toho neví o Vašem životě více než vy.

 

Pokud vesmír nemá žádné principy znamená to, že si je můžeme stejně jako smysl tvořit. Právě principy, které si nastavíme tvoří onen smysl. Pokud chceme cestovat a dělá nás to šťastnými je jasný, že nebudeme mít rodinu. Budeme chtít objevovat… Pokud budeme mít rodinu je jasné, že se nám bude hůře cestovat a plnit si své touhy. Co z toho je a není dobré si každý musí vyvodit sám. Já osobně si volím cestu napůl. Rodina mi ukazuje, že život není jen jeden velký „pleasure island“ s nekončícím zástupem děvek a chlastu. Dává mi důležitost a pocit toho, že na mě někdo čeká. Snažím se do toho dělat stovky dalších věcí, ale nikdy to nejde na jejich úkor. I když mě rodiny život občas omezuje a štve, nemíním na tom nic měnit. Dohromady nejde o nic jiného než budovat plnohodnotný život, který si jako kabát ušijeme sami na míru. Na světě je tolik lidí, které můžeme milovat, tolik debilů, které můžeme nasrat a tolik PC Her, které můžeme dohrát.  Tohle myšlení vyžaduje určitou dávku cviku, pořád jsme jen lidé. Pořád máme city, emoce a Mekáče. Taky máme možnost nic z toho nebrat jako osobní selhání nebo tragedii a prostě ze dne na den změnit směr.

 

Každá vteřina, kterou jste četli článek je jedinečná… Tím, že ani jedna vteřina není Vaše znamená, že nemůže být ničí. Dohromady musí být jasné, že vše, co děláte určujete vy, a to určuje Váš život. Času není na zbyt.

 

PS: Pokud to někdo čte v roce 100,000,000 řekněte KVejgárům, že jsem jejich největší fanda…

Sdílej hrobníka na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp