Slunce, Seno, Pár Facek

8. 9. 2019 Motivace, Zamyšlení

Žijeme v zemi, kde vládne demokracie, potažmo skoro-kapitalismus. Být k sobě upřímný je někdy těžší, než se zdá. Být k sobě upřímný znamená vidět něco co jsme posrali, vzít to, přeformovat a snažit se to neposrat znovu nebo to alespoň posrat o malinko méně. Pokud to neuděláme, točíme se v bludném kruhu pořád dokola, jako pomatený pejsek, co se snaží dohnat svůj vlastní ocas. Vím o tom své… V mém životě takových momentů nastalo nespočet a dalších pár set mě ještě určitě čeká. Znáte to, sedíte a píšete svůj blog… svět Vám leží u nohou, k*rvy, chlast, chlebíčky a najednou! Najednou je Vám o 10 let víc, blog dávno propad ve studnici času, máte 4 děti, čivavu jménem Tomík a břicho přes který si nevidíte na přirození. Tak daleko ještě sice nejsem. Nicméně si uvědomuji, že má půl roční pauza má co dělat s prokrastinaci, nechutí, vyhořením, ztrátou motivace a čivavou Tomíkem. 

Dnešní článek bude tedy trošku jiný… Bude mít cca. 1000 slov. Je třeba se totiž nejdříve vyhrabat z hoven a přiznat si co jsme zač. Pár měsíců zpět mě postihla jedna krásná věc a od té doby se jich ještě pár nabalilo. Kromě toho, že jsem přestal vidět na pravý oko, jsem si urval na goflu loket, zmrzačil na festivalu kotník a ty děti na skejtbordech… vždyť to všichni známe! Psaní šlo tedy celkem stranou. Má rodina mi v tom taky moc nepomáhala, protože živit v dnešní době dvě ratolesti, ženu, rodiče a snažit se jíst zdravě, je hodně špatný nápad. Do toho si přidejme začínající léto a máme košík plný výmluviček, naříkání a neupřímnosti. Snadno pak spadneme do temné díry odkud je jen těžko návratu.

někdy je dobré dát si facku...

Asi měsíc zpět jsem stál ve tři ráno před zrcadlem a čuměl na sebe. Po dvou flaškách červeného jsem se trošku děsil. Hlavou si promítal, co se událo za posledních pár měsíců a nechápal, proč se vše tak přibrzdilo. Čím víc jsem si prohlížel ten svůj roztomilý, zarostlý ksicht… tím víc mi docházelo kde se vlastně stala ta osudová chyba. Nebylo to v problémech s okem, rodinou, loktem, kotníkem, časem ani ničím jiným. Najednou vše bylo nejen zřejmé, ale také velice nepříjemné. Bylo na čase začít být upřímný. K ostatním jsme často upřímní, až moc. Ty jsi tlustej, ty hubenej, tobě hrabe a ty radši skoč z mostu. Okamžitě jsme hotoví s názorem na to, jak by mohla Martička z Výměny Manželek zlepšit vztah, zhubnout 30 kilo a zachránit umírající děti. Jenže být upřímný k sobě vyžaduje dost značnou dávku kuráže. Zkusil jsem to v domnění, že bude vše lepší a zítřky se projasní. No nicméně jsem narazil na dalších tisíc problému s tím spojených…


S vlastní upřímností totiž přichází taky nepříjemné pocity. Výčitky, co vše jsem neudělal, když jsem mohl. Co jsem mohl dokázat, kdybych nežral tři sáčky Chipsů denně a nevstával v deset dopoledne po prochlastané noci… Myslíte si, že je to v pohodě. Jenže ono není. Vždy jich přijde víc a víc a víc. Pokud bych mohl použít jedno slovo, bylo by to „Nekonečno“. Neskutečné, co nás mozek dokáže mlžit a jak dlouho se můžeme oblehávat. Pro mě bylo na čase si přiznat, že ztráta zraku na jedno oko mě donutila vzít všechny svoje výmluvičky, dát je na hromádku a udělat si z nich pěknou kaši. Tu jsem si dával nejen ke snídaní, k obědu, k večeři, ale taky jsem ji rozdával dál. Další věc, co mi bleskla hlavou byla, že být direktivní a cílevědomý je nejen těžké, ale je to taky velká zodpovědnost vůči svým nejbližším. To, jak moc se brzdíme my, ovlivňuje přímo i lidi v naší rodině a blízkém okolí. Naše nespokojenost a nasranost na vlastní osobu se začne rozlézat jako mor.


Jakmile jsem tyto pocity začal vstřebávat, pochopil jsem, že termín dej si facku je hlubší, než by se mohlo zdát. Dát si facku, ať už fyzickou nebo psychickou je občas prostě potřeba. Je fuk, zdali to uděláme z důvodu naší neustále prokrastinace, omlouvání se nebo protože jsme chronický hráč automatů co přichází domu se slovy „Pojď si pro dělo a naval prachy miláčku!“.  Navíc v době, kdy máme tolik všeobecně známých a dostupných distrakcí (Tím myslím soc. sítí, Netflixů, Pornhubů, her, Tindrů, atd. atd.) je těžké nebýt na něčem závislý. Prokrastinuje se daleko lépe než lidem před 50 lety, protože kdysi na tohle nebyl čas a ani prostředky. Důležitější bylo posbírat brambory na poli, abychom večer u svíčky nechcípli hlady. Automatizace dnešní doby nám ve všem pomohla, a dokonce i přes neskutečné množství motivačních webů, knih a videí na YouTube, nejsme často schopni se vyhrabat z vlastních hoven. Stání u zrcadla pro mě byl menší očistec, nad kterým jsem minimálně týden přemýšlel, než jsem jej pochopil.

tak jsem si tu facku dal...

Týden mi trvalo zpracovat, že jsem se začal vymlouvat, omlouvat a tvrdit co vše můžu a nemůžu. Další týden, co chci udělat proto, abych se z toho všeho nějak dostal. U některých věci jako je „Golf“ jsem měl poučení z let minulých. Věděl jsem, jak s nimi pracovat… Věděl jsem, že musím hrát nadále a že nechuť je jen chvilková. Je třeba si uvědomit, co všechno můžeme svou pohodlností ztratit a kolik dnů, týdnů či dokonce let nám uteče. V golfu tedy aplikuji „analyzuj“. Pokud tě to nebaví zjisti proč, stanov si nový cíl a vrhni se do toho po hlavě. Hlavně se nevymlouvat na oko, prdel, hlavu a na to, že všude roste řepka. Pokud máme nějakou vášeň je třeba ji rozvíjet i za cenu toho, že nás to občas bude srát. Takových dní bude a je pravděpodobně daleko víc než těch, které jsou úchvatné a boží. Jenže tak to v životě funguje…


Život, ať chceme nebo ne je v principu boj. Taky je to neustálá „normalizace“ věci, co nechceme dělat. Česky řečeno proces překonávání se… A je to proces věru důležitý. Nechce se mi psát dneska? Zítra? Další den? Aha… Myslíš Roberte, že se ti bude chtít psát za týden nebo měsíc? Potvrdil jsem si, že je to velká lež. Tak velká, že ze dne a týdne je měsíc. Ten měsíc Vás ve tři ráno před zrcadlem sakra sere to mi věřte. V takové chvíli jsem si říkal, že je fajn uvědomit si dvě věci. 1. Nejsem to, co jsem byl včera a těmito chybami získávám cenné zkušenosti. 2. To, že jsem líný neznamená, že nemám co říct. Jediné, co to znamená je, že jsem skrz své výmluvy převzal identitu něčeho co být nechci. Vymlouvačného uplakána bez disciplíny, vize a potřeby se zlepšovat. Jistě takové sezení je daleko jednodušší, pohodlnější a méně náročné. Pěkně se rýpat nohou v tom hovně a tvrdit, že to nesmrdí je přece fajn… Jenže v tom tkví ten problém. Pokud se dostaneme do fáze pohodlnosti neboli komfortní zóny. Jak se z ní dostaneme a kdo nás donutí?


Odpověď jsem dostal ve svých podnapilých, unavených a poloslepých očích. Jediný, kdo mě donutí jsem já sám, ať se mi to líbí nebo ne… Je třeba tedy zatnout zuby a prokousat se k tomu co chci. Pokud by o mě někdo točil imaginární dokument a měl ho pustit mým dětem. Nechci, aby se za mě styděly. Naopak chci, aby si řekly „můj táta za něco stál“. Je na čase se vymotat z kruhu sraček a začít zase něco pomalu dělat…

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp