Psychobásně Část 1.

24. 4. 2019 Dark Side

až jednou budu stát na hraně vesmíru...

A až jednou budu stát na hraně vesmíru

Budu vědět, že hrana na které stojím je  pravá

Nevnímám už nic než tmu a hvězdy

Zírajíc do prázdná nicoty a nevědomí

Nekonečno mě obklopí světlem

A já se vznesu tam kde mám být

Nevim proč bych neměl jít s větrem

Stejně tak nechápu proč přestat snít

Jsem jen banda molekuk na sebe přilepená

Podivnou silou ovlivněná

Stojím na hraně vesmíru a nevím čí vinou

Proč bych měl někdy vidět co je za ní

Zeptám se sebe potichu do tmy

Myslím, že odpověd je v každém kroku

Kroky jsou cenné jako déšť na poušti

Pokud se zastavím budu mít problém se rozběhnout

Není to špatně a nebo dobře

Jedíne co vím na hraně vesmírů

Je radost, život a pohřeb.

Krása kroku...

Každý krok je krásný

Pokud jej děláme my a ne někdo jiný

Je to jako jíst nejlepší jídlo

Ale ne svýma rukama

Nenechme se ubít tím co je dneska moderní

Buďme staromodní

Chtějme více z mála

Stejně tak jako bychom měli chtít méně z více

Nevím kde skončí to všechno

Proč by to mělo někdo skončit

A proč bych měl být ten pravý

Nerozumím věcem, které nerozumí mi

Rozumím, ale lidem

Kteří chtějí rozumět kráse kroku

Nasrat na pávy...

Chodící po stěnách nebe jsou jako pávy

Všichni jsou barevní

Dívám se skrz ně jako skrz sklenku od vína

Nechci vidět, vědět, cítít nic

Radši si nalít a nechat to plavat

Nemít radost, strach, smutek ani nic jiného

Nemyslet na to kde jsem a kdo jsem

Být jen jako pták, který si odletí kam chce

Svý sny si nechat pro sebe stejně jako peníze z hrobů

To bude nejlepší, protože stát je svině

Někdy je dobrý nemít ať si vážím Když mám

Nemít znamená že nevím co dál dělat

Koloběh všeho se zastaví na kolejích

Stejně jako hlava nebožáka, který to skončil

Kvůli ženský

Ve dvaceti letech

Svět jde do prdele

A jediné co mi zbývá je piano, hudba a červený víno

stromy...

Stromy tady rostou a taky neví proč jsou tak krásné

Vidí cestu vždy déle než my

Ta cesta zarůstá rostlinami stejně jako náš život

Jenže tahle cesta je stejně daleká jako vesmír

Nevíme co nás čeká když příjde den

Skrz stromy vidíme to co svítí

Je to slunce nebo měsíc

Tma nebo den

Kdo ví co ná napovída jak vidět krásu

Já myslím, že ty stromy které nemluví

Ty stromy které vi co chtějí říct

Jen větvemi ukazují proč jsme vyjímeční

Ja chci těm stromům rozumět víc

Ale i když jsem v lese nevím co znamená šumění větví

Proto poslouchám své srdce

A to mě vedě skrze všechno co jsem v životě poznal

Schizofrenie...

Schizofrenie má radost, když vidí lavičky pít

Je to jako rozbředlé víno na krají cesty

Auta ho rozjíždí i když je dobré a svítí radostí

Tma je stejně trpká jako to víno

Nemít dva pocity vidím vše jinak

Jenže je to těžké jako obloha před bouří

Tak těžké jako nepít v době kdy chci být jinde

Čelit strachu je tisíckrát lepší než čelit dvěma lidem

Je to radost dvou lidí, kteří vidí jedno

Ale vnímají to naprosto obráceně

Nevím kde chodí ptáci pít, snad pijí z toho vína na krají cesty

Možná proto jsou jednou černí a jednou bílí

Kdo ví kam ta cesta vede, ten je šťastný člověk

Kdo nemá ponětí tvrdí, že šťastný není

V hloubi duše ovšem známe všichni tu červeně zbarvenou pravdu

Svoboda je slovo, které se mísí krví

Stejně tak schizofrenie má radost, když vidí lavičky pít

 

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!