Óda na pseudovyjímečnost

17. 4. 2019 Zamyšlení

Víte, jak fungují dnešní základní školy? Paní Čelka… říkejme ji třeba Irma zadá soutěž. Tato soutěž spočívá například v tom, že musí děti vyřezat nejhezčí předmět ze dřeva. Děti si tak řežou a řežou a řežou, až všechno pořežou. Mezi dětmi je pár z nich, které na to totálně serou… Pár z nich, které se fakt snaží, aby byly top… Pár z nich je průměrných a budou dělat po nocích oplatky Oreo což jim bude to vlastně jedno. Dítě, které to má totálně na háku si řekne: „Dívej kámo, já tý náně vyřežu ze dřeva péro, ať je nějaká sranda ehehe“ Dítě, které je nejaktivnější a chce být nejlepší si řekne „Moje péro bude hezčí než tvoje péro a učitelka si ho hodí do šuplíku uvidíš…“ anebo „Vyřežu to nejlepší péro, jaké umím i kdybych měl/a chcípnout“. Dítě průměr prostě udělá Oreo. Bude to mimo, ale za snahu dostane trojku. Průměr. Tyhle děti, jak jsou smíšené ve třídě jsou zdánlivě úplně jiné povahy, jiné nátury, jiné z hlediska ambicí. Tohle všechno je krásná a nenucená pravda. Tak funguje smýšlení demokracie potažmo kapitalismu… pokud chceš tak dělej a budeš mít, pokud nechceš nedělej a budeš mít hovno. Když chceš dělat Oreo? Jasně kámo …

Pak se vloží do všeho náš systém. Krásný, milovaný, úžasný, systém. Systém není špatná věc. To víme, už z Bible… ta byla napsána z mnoha důvodů. Třeba proto, aby soused nepíchal ženu druhého souseda na jeho mrtvole se slovy „Já vám to říkal děti, silnější pes mrdá“. Jenže systém, který má k dispozici dnešní mládež je totální hovadina a vytváří z dětí absolutní mentály. Já jsem zářný příklad. Takový dítě si myslí, že je něco víc… Takový dítě prostě bude někdo. Takový dítě neakceptuje to, že nás je 7 potažmo 9 miliard. Prostě já jsem top a čus. Proč si to vlastně myslí? Je to jednoduchý. Paní Irma totiž celou soutěž posrala. Posrala ji tím, že ve třídě je nachystaných 15 cen. 15krát je nachystaný banán, lízátko a malý plyšový tuleň „Freddy“. Ať jsi dítě ambiciozní, mamvpičista nebo děláš to pitomý Oreo. Dostaneš sakra Banán, lízátko a Freddyho. Každému je u prdele, kdo je první a kdo poslední. To je trošku na hovno a o tom si budeme dneska psát…

 

být mnou je výsada...

Víš Péťo. Jsi tak výjimečný kluk… ty to někam dotáhneš. Tuhle větu slyší malý Péťa denně. Je jedno co dělá, prostě i kdyby uplácal z písku tu největší sračku na světě, jeho rodiče mu řeknou, že je hrozně výjimečný a jeho péro sahá, až ke kotníkům. Péťa se začne cítit… však on na to prostě má a táta mu říkal, že tahle věc je boží. Jedna věc je, když synovi řeknu: „To je, ale pěkná garáž Ríšo… fakt jsi to postavil moc hezky a ten bagr zaražený v análu medvěda tomu dodává šmrnc, no nádhera“. Zkusím prostě najít něco pozitivního a zveličit to, aby věděl, že není úplně na hovno a ve třech letech nehledal první sráz kde se skočit. Nicméně je dost úchylné říkat: „Ta garáž je tak úžasná, bože jsi ten nejlepší architekt na světě. Bude z tebe celebrita, která ojede půlku státu New York a u šňupe se v devadesáti kokainem“. Ehm. proč bych to proboha dělal? Nedej bože mu v desíti letech připomínal „a pamatuješ na tu garáááž? Ta byla tak božííí!!!“ Ty budeš určitě architekt. Tady máš sakra ten banán, lízátko a freddyho! V pokročilém stádiu vývoje tohle totiž přejde na „Tati nemám prachy“ „Kolik chceš Péťo“. Tak se to předává z generaci na generaci a místo rýče dostaneme do ruky stodolarovky, které nás naučí leda tomu jak být rozmazlení zmjdi.

 

Není problém pochválit dítěti garáž. Není problém si myslet, že jeho dítě je výjimečné a snažit se tak podvědomě dokázat si, že má existence má hlubší smysl. (Pozn. Řeknu Vám tajemství. Vesmír existuje 4 miliardy let a bude existovat další trilion trilionu let. Jasněěě, že naše existence má smysl.) Tohle jsou klasiky, které si uvědomí jen málo lidí a málo lidí je schopno to akceptovat. Stejně tak velmi málo lidí je schopno říct dítěti alespoň polovičatou pravdu. Netřeba mu ukazovat, jak moc je výjimečné, na to si každý člověk musí opravdu přijít sám. Je to jako s výběrem školy. Když mi bylo patnáct let neměl jsem sakra vůbec páru, co chci dělat. Náš školský systém stojí v tomhle za hovno jako vystoupení Jojo Bandu. Když jsem měl patnáct, zajímalo mě hlavně kde se nalít, co ojet a jak navlíknout trenky na hlavu tomu gumovému šnekovi na náměstí. Smutný, asi… nevím. Jenže je to tak… to, že jsem musel chystat mrtvý lidi, abych měl na chlast a kujvy je věc druhá. Zkusme si uvědomit, že Péťa bude v budoucnu pěkný kripl. Vzhledem k tomu, že si myslí, jak je výjimečný… To znamená, že on přece nemá zapotřebí pracovat jako ostatní. Pro krista boha ostatní by mu měli dát peníze jen, protože postavil jednu dementní malou garáž, když mu bylo pět. Taky, protože dostal cenu útěchy za 15 místo ve výtvarce, protože paní Irma byla rádoby citlivá pipinka s krizí středního věku. Nebo měla prostě jen osnovy od ostatních, které ji říkaly „Irmo! Každý je výjimečný!“. Jasně, proto 90 % z nich bude dělat na noční směně sušenky Oreo, než si je někdo otočí a omlékuje. To pak půjdou na vysněnou mateřskou.

 

smíření se...

Než dospěju z věku „Mamíííí to je, ale pěkný poník“. Do věku „Tebe vojedu“. Trošku to trvá, co si budeme. Smíření se je někdy stejně těžké jako první pusa, sex, klistýr, pumpovaní žaludku nebo stavění puzzle po dvanácti pivech. Problém je podobný jako u výběru školy. Jak si má žák vybrat v 9 potažmo 8 třídě co chce dělat do konce života? Díky komouši! Statisticky asi tak 0.1 % dětí ví co dělat. Dost husté a dost smutné. Je fajn si uvědomit, že jim není pět, šest, osm, deset, ale patnáct let. V 15 si každý myslí, že dospěl a spasil svět. Jenže taky nikdo nemá páru, jak ten svět spasit. V době, kdy proti mně jde má patnáctileté spolužačka a mrká okem stylem „Chceš blaujob“, je mi prostě dost u prdele, co budu dělat za školu. Smíření tedy nepřichází ani u týnejdžrů, ani u batolat, ani u dětí, které dostávají banány i když jsou desátí. Smíření přichází hlavně u dospělých. Konkrétně u rodičů. Beze srandy, když si vezmu, že mi syn donese domů cenu za 11 místo v hodu koulí? WTF? Navíc, když se dozvím, že ten poslední dostal úplně stejnou cenu… tak to mě fakt nasere. Je třeba se smířit s tím, že moje dítě je na něco talentované a na většinu věcí prostě ne. Úkol mě jako rodiče znamená dítě připravit do života a smířit se s tím, že mi pravděpodobně nevyroste doma další Einstein, Nash, Nobel nebo Hitler co já vím jaké jsou ambice dnešních rodičů. 

 

Smíření s něčím je jedna z těch těžších věcí. Znáte to, když milujete holku. Ona miluje Vás. Vše je na obláčku a šoustáte každý den…. Najednou jsou dva roky v prdeli a dostanete SMS „Sorry, ale píchám ti bráchu“. V tu chvíli člověk neví, co si myslet, celý svět je proti němu a za vše může jen ta holka. Blbost… Vše je jen otázka smíření. Smířit se s tím, že já nejsem ten superultramegakanec o, kterém mluvila ve svém hormonálním opojení. Smířit se s tím, že banán dostal kurva každej… Stejně tak jako zamilovanost může schytat každej a splést si to s láskou… Na světě není nic jednoduchého i když by se to mohlo zdát, to znamená, že smíření je na místě. Tak jako malý dítě, který postaví garáž není výjimečné, protože malé děti jsou skoro všechny stejné. Ano, samozřejmě budu sám sobě oponentem. Najde se výjimka. Je jich spousta na internetu. Děti, které ve dvou letech hrajou golf, protože je baví a vznikne Tajgr Vudz. Je Vám jasný, že je to jako vyhrát v loterii?  Proč bychom to měli být právě my, se svým dítětem? Netušíme… Jenže to je ten paradox. Výjimečný člověk se nehledá, najde se sám. Je to jako chtít za Picassa nakresli obrázek. Smiřme se… Je holt těžký si přiznat takovou krutou pravdu. Krutou pravdu a strach z toho, že mé dítě, já nebo teta Olga bychom mohli žít jen obyčejný život. Jenže je třeba si uvědomit, že nemusí. Je to jako hodit si kostkama…

 

To co si myslíš...

To, co si myslíš a vidíš, není vždy to, co se děje. Dost jednoduchá věta na to, aby to pochopil i hrobník. Je třeba si uvědomit, že když píšu a přijde mi to fakt děsný, neznamená to, že to děsný je. Stejně tak jako, když nakreslím hustého NinjoTyranosaura nemusí to znamenat, že je to nejlepší tvor na světě, kterého zfilmuje Marvel hned po Iron Manovi. Je třeba se smířit… je třeba vědět, kdy je ta správná chvíle přemýšlet. Výjimečnost jen tak lehce šimrá na koulích a najednou je tam. Tadá = Naše výjimečnost si nás opravdu najde. Co třeba si připustit možnost, že abychom byli výjimeční, musíme být často průměrní nebo podprůměrní. Stejně tak i naše děti. Buď jsem v něčem dobrý a vyřežu fakt hustokrutopřísnou věc ze dřeva. Nebo jsem jen průměr, který dá do placu Oreo a čeká, že projde. Tím, že mi někdo bude v raném věku tvrdit, že je to fakt skvělý, tomu asi moc nepomůžeme. My máme zodpovědnost za to vychovat ze sebe a dětí a pejsků a pštrosů to nejlepší. Netřeba si tady přifoukávat křidýlka a snažit se tvrdit, že ta bábovička je fakt boží. V dospělosti je třeba vše zkusit a nabít si držku, máme plnou zodpovědnost za sebe i své činy. Jenže pokud nás to nenaučí rodiče, je tohle přemýšlení v prdeli.

 

To že nemáme peníze pak budeme svádět na okolí. OCH ta vláda! Ten Babiš! Ty děti na skejtbordech! Já jsem kurva tak výjimečný a tohle je všechno jejich vina. Však oni by měli chtít mě, ne já je. Jasně kámo…. Jasně. Chápu, že za to tenhle člověk defacto nemůže. Jenže dneska se hranice těchto lidí nebezpečně blíží věku 40 let! To je děsivější než garáž mého syna. V tomhle fakt není výjimečný… Já si to plně uvědomuju, stejně tak vím, že upřímnost někdy bolí…. Jenže pokud bych neříkal co si myslím, dopadlo by to všechno stejně jako ve škole. Banán… a zbytek znáte. Zkusme si uvědomit, že naše výjimečnost se vyvine z toho, jak žijeme svůj život. Je to tvrdý, drsný a zdlouhavý proces.  Nevyvine se z věcí, které děla každé dítě stejně. Kdyby tomu tak bylo, svět by byl nuda a odměna nulová. Jenže bohužel někdo to Oreo musí dělat. Minimálně do doby, než najde sám sebe… Přeju všem, ať se najdou i když chápu, že to není lehký. Najít se je dřina. Stejná dřina je připustit si, že jsme se našli v pohřbívání lidí a není to vlastně nějak extra špatně. Není lehký být rodič a smířit se s tím, že můj syn nemusí být v ničem výjimečný. Může to být obyčejný kluk s obyčejnou rodinou… Akceptuji to, protože já tak cítím sebe. Nejsem výjimečný, nikdy nebudu a jsem na to náležitě hrdý. Tímto faktem jsem vlastně vyjímečný… Ach ta ironie.

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!