Tančení v dešti

Jean Kelly a jeho tanec v dešti je legendární. Samozřejmě, že originál se jmenuje „Singing in the rain“. Trošku si to pozměním k obrazu svému. Dost ho miluju, ta písnička je boží a má krásnou pointu. Ve slangu dnešních ghetto dětí má „Vibe“.  Nemá jednu pointu, ale hned dvě pointy. Ta dobrá je, že tančení v dešti boří zažité stereotypy a může to být zatracená prdel. Taky je výhoda, že J. Ross Moore dal světu automatickou sušičku. Ta špatná je, že náš kámoš Džín tančí v dešti při brutálním emočním opojení. Začne pařit asi 10 sekund po tom, co má pseudokuřbu na chodníku před barákem jeho vyvolené. Emoce jako zamilovanost nás dokážou docela zpražit. Dovolím si tvrdit, že dost často, když jsme zamilovaní dokážeme tančit i v h*vnech. Trošku divný, ale je to pravda… pocit zamilovanosti je skoro stejně úžasnej, jako jiné gemblérské pocity. Jmenovitě třeba – výhra na automatech, skok padákem, skok padákem s automatem na, kterým vyhraju! Tančit v dešti je skvělý nápad za předpokladu, že nás k tomu pohání trošičku jiný motor než naše emoce. Jak to, ale sakra udělat? Jak tančit v dešti bez toho, aniž bychom předtím někoho voblizovali?

Svým způsobem je to celkem primitivní. Prostě stačí mít dostatečně v pejči a věřit v to, že tančení v dešti nezkazí naši serióznost. Serióznost je sestra malýho sebevědomí. Zvedněme ruku ti z nás, kdo si oblečou kostým delfína a vykoupou se v kašně na náměstí? Nikdo? Hm… Já se tam teda koupal ožřalej, bez kostýmu delfína. Nicméně jako plusový bod je to, že jsem se ho snažil napodobit. Přivolaná police shledala mou osobu natolik debilní, že se začala od srdce smát a odmítla mě zatknout. Ten večer (nebo spíš ráno) je legendární stejně jako jméno kapitána Morgana. Později v ten samý den mi došlo, že ať dělám cokoliv, vše bude časem stejně zapomenuto. Takže když delfíní hvězda flipper natočí delfínporno, bude to defacto fuk. Jeho delfíní děti si to stejně nikdy nepustí a budou se dívat na zachraňte Williho 15: Velký výstřik. Proč se ale v dnešní době kravat, krevet a kaviáru nebrat vážně?

 

Je to osvobozující...


Dáme si malý test. V tramvaji jede opice, knírač, žena středního věku, Milhaus a kůň. Zkusme se teď zamyslet…  Kolik z vás si řeklo při čtení: „co to je za p…“. Tak přesně tohle je serióznost v plném proudu. Mozek místo, aby si užíval toho, že to nemá žádnou pointu, je to blbost a napsal to týpek co kope závodně hroby, začne řešit vše okolo. „Proč by jel v tramvají knírač? Co to je sakra knírač?! Ten člověk se pomátl!“. CHYBA. Tento malý testík, který jsem zde promítl, jen ukázal, zdali jsme alespoň trošičku osvobozeni od dnešních konvencí. Jasný, že nejsme. Taky jasný, že je to kokotina. Bohužel ze zdánlivé kraviny se časem stane vlastní vězení. Být vězněm své serióznosti je nejlepší cesta směrem do? Prdel všichni znáte, to je to místo, kde nevychází slunce.  Zařekl jsem se, že zde nebudu popisovat rektální problémy, to ponechám seriózním webům jako je porntube. Každopádně jak se vymanit z konvence? Jak být ten co má v pejči? A v čem je tohle všechno tak osvobozující?


Za prvý, jestli čekáte uvolnění typu: Vyhrál jsem mega a zaplatím si parník s roboděvkama. Tak to asi nebude článek pro Vás. Za druhý: Fakt jsem to za prvý napsal? Bože asi bych se měl jít léčit. Každopádně co znamená, když je něco osvobozující. Znáte ten pocit, kdy je krásný poledne, slečna v tramvaji se na Vás směje, ptáčci zpívají, láska je ve vzduchu a Vám se chce strašně moc ku*evsky srát? Jo tak to je dost blbej pocit. Jak osvobozující je ta kadibudka uprostřed ničeho, s nápisem „Pojď do mě“? Jak osvobozující je kadibudka uprostřed ničeho a týpek se strojem co umí zastavit čas? TADY JSOU MÝ PRACHY KÁMO. Jak úžasný to je pocit, když se můžeme v klidu …. (zbytek si domyslíme). Je to debilní příklad, ale co byste čekali od někoho, kdo kope závodně ty hroby? Tenhle ten pocit, co jste si představili, ať už je jakýkoliv, je prostě osvobozující. Stejně tak je osvobozující říct šéfovi, že má malý péro, po tom, co nás v práci dva roky dusí za každou kravinu. Stejně tak je osvobozující si po dlouhým dni sednou a čumět do prázdna. Příkladů je milion, ale pocit jen jeden. Osvobozující na imaginárním homo tančení v dešti je svoboda, pocit radosti, zadostiučinění a boty plný vody. Všechno tohle je prostě fajn. I když by to dle konvencí mělo stát za velkou číču. Pod pojmem tančení v dešti si totiž každý představí všechny ty následky: Mokrý věci, Mokrý věci a Mokrý věci? Takže vlastně, když se nad tím zamyslím, moc těch následků ani není. To jen naše super hlava nám říká: Ach můj bože, jak bys mohl Roberte! Ty jsi tak trapný, podívej se na sebe, jak ses zmáčel. Je ti sice 30, ale tvoje mamka ti určitě dá na zadek. V takovým případě je lepší si před tou kravinou říct v hlavě poučku alá Bruce Wiliž kalp Poslední Skaut… Seš trapnej… Seš linej… Seš škaredej… Nikdo tě nemá rád… Posereš to… Tak se usměj č*ráku. Tahle věta Vás samotná osvobodí. Stejně jako, když si představíte šéfa, který po Vás ječí. Teď si představte, jak sedí na záchodě. Najednou je to jeho ječení tak nějak snesitelnější a když umíte dost tančit v dešti, vysmějete se mu do xichtu se slovy „Jo tak to je dost dobrý kámo, ale tvoje máma říkala něco jiného“.


Je to neskutečný...

 

Čím byste popsali slovo neskutečný? Je neskutečný, když vás při prvním rande šimrá na koulích kočka paní Domácí? Je neskutečný, když jedete na kole a někdo vám hodí klacek do špic? Je neskutečný, když vezete plyšového mimozemšťana v košíku na kole se slovy „E.T vezu tě domů?“ Za předpokladu, že to kolo je pětiletý holky… a vám je 25… plyšák není plyšák, ale hlava sousedovic strašáka a vše se děje po kalbě podobné Woodstocku? Jo tak to je neskutečný! Jenže tohle samo o sobě je tančení v dešti. Tančení v dešti nemusí nutně znamenat rozmoklý Odidosky se čtyřmi proužky, který mi mamka koupila u Vietnamce jménem Čong-Li. Zkusili jste si někdy vzít podobného magora jako jste vy a zatančit si někde na kopci u auta? Jen tak ve dvou? Nebo v deseti, pokud je dost trávy? Bez deště nebo v dešti? Jestli ne, doporučuji písničku „Svaz českých bohémů“ od Wohnoutů. Zaručeně Vám to navodí pocit neskutečností a nekonvenčnosti. Tančení v dešti je docela náročný proces, ale tak jako jsem na začátku odstavce úplně poslal do prdele jeho název kecama o ýýtýým, tak se to pokusím teď napravit. Každý pocit, který je pro Vás neskutečný je ve výsledku samotný tančení v dešti. Minimálně je to dost podobný. Slovo neskutečné, teď neberu z hlediska emočního. Neberu to jako kladně nebo záporně nabité slovo. Jednoduše, když je něco neskutečného… je to pocit, který bych si včera vůbec neuměl představit… natož ho prožít. Skoro jako, když se mi zdá, že spím se slonem. (Konečně by měl někdo delší chobot než já).

 

Prožití takových pocitů, člověka obohacuje stejně jako jiné životní cesty (drogy, chlast, chlebíčky a v neposlední řadě kurvy). Jako byste chodili ve stejnou dobu z práce v noci a nikdy se nepodívali nahoru. Jednou se zastavíte, zvednete hlavu a uvidíte, že tam jsou hvězdy. Neskutečný… Nebo třeba, když jdete s holkou z kina a ona se uprostřed cesty zastaví. Pak se rozjede a řekne „Mám zavřený oči doveď mě domů!“ Je jen na Vás, jestli v takovou chvíli chcete tančit v tom imaginárním dešti, hrát tuhle hru, nemyslet a bavit se. Anebo se berete příliš vážně a necháte ji zahynout pod Tatrovkou ridiče Ládi se slovy „Já ti to říkal ty slepá krávo“.  Život je z velké části hra. Hra, kterou nemusí nikdo vyhrát a ani ji nevyhraje, protože čas je stejně neúprosný jako Český daňový systém. Daně i čas mají společnou jednu věc. Dá se s ním alespoň trošililililimilinečku vyjebat. Až na půdu. Nikdo neřekl, že já to dělám. Jsem poctivě a slušně vychovanej zm*d. Vyjebáváním s něčím, co je samozřejmě v souladu s ekologickými, etickými a jinými normami je super. V tomhle případě nám sice někdy deštík nezmáčí jen boty, ale i spoďáry. Nicméně pokud to děláme z vědomých důvodů je vše oukej. Je třeba si uvědomit, že tančit v dešti nemůže každý. Někdo skutečně potřebuje ten úžasný pocit lásky, opojení, vzrušení, drog, chlastu, ať si vše užije, jak má. Blbý je, že pokud chceme trošku ztratit serióznost a stát se člověkem je to těžší, než se zdá. Znám spoustu lidí, kteří z cool odvázaných týpku přeskočili na??? WTF. Jenže Roberte já mám vysoký manažerský post. Musím dodržovat pravidla, chápeš? Ne nechápu já jsem totiž natvrdlej!

 

Jak to udělat Roberte???


Otázka byla zapomenuta dřív, než byla vznesena. Jak vlastně tančit v dešti? Možná měla být lépe položena, protože jak si i ýtý stačil všimnou tančení v dešti není tak úplně o tančení v dešti. Tančení v dešti je o moc víc o tom, jak bereme sami sebe. Je to podobný jako sex. Když se budu brát moc vážně a řešit všechno okolo, i ta nejromantičtější noc se může změnit v tragédii. Teda pokud jako tragedií beru to, že nám potenciální společnost uteče z bytu se slovy „to si děláš kozy co?“. V opačným případě tahle věta může zaznít samozřejmě taky, protože chtít někoho vojet na prvním rande v kostýmu Batmana nemusí vždy projít. Nicméně pokud se to udrží v nějakých rozumných mezích, můžu z toho mít hezký zážitky na celý život. Je jedno jak jsou šílený, střelený a divný. Stejně jsou jen naše a budou dříve nebo později zapomenuty v toku času. Takže nadhodím teď nějaké klišé heslo. Třeba „Je jedno co děláš. Klidně se zašpiň. Je lepší se neposrat, protože to se fakt blbě pere. A nechlastej Savo. To se taky blbě pere!“. Možná by bohatě stačilo „V Jednoduchosti je síla“. Psal jsem to, už v mnoha článcích. Přemýšlení je super věc, pokud jí umíme použít k něčemu smysluplnému. Věc dobrá je třeba debilní blog o tom, jak šel hrobník na vandr. Pokud přemýšlím, i když v sobě mám deset piv. Ta holka vedle má v sobě taky deset piv. A její čivava si vlezle pod gauč s pohledem „teď se bude klátit mámo“. Situace graduje, ale jediný, na co se zmůžu je „budu spát na gauči“. FAJN. Gratulace. Jsem prvotřídní kazišuk.

 

Najdu si mezi. Někdy je to sice tenký led. Jenže je to nezbytné k udržení oné rovnováhy. Jednoduchá pomůcka pro mě, jak se nebrat, tak vážně byla tato: Udělej si ze sebe prdel dřív, než to stihne někdo jinej. Spadnu na zem před partou lidí, která se mi začne hrozně smát? Hm začnu se smát taky. Nemyslím tím smát se jako Joker z Batmana. Přirozenost, kterou tímhle získám je pro mě opravdu jedinečná. Je třeba počítat s tím, že ne vždy se mi povede být supercool hrobnický sexsymbol. Někdy holt musí vyjít ten pešek i na mě. Je tisíce možností, jak pracovat se stresem. Támhle Guru Jára řekne, že je dobrý si vyčistit čakry. Tamhle motivátor XY řekne, ať si opakujete těchto sedm důvodu, proč nevypadat jako něco co mi teď spadlo od zadku. Babička nám řekne, ať si přečteme krakonošovu pohádku a psycholog začne motat o Olympiádě Rajčat. Vše je hezký. Jen trošku moc složitý. Jako by nás někdo naváděl k tomu, ať i natočíte vlastní dokument o zasrání v trolejbusu číslo 13. Přitom jedna z mála věcí, která by zabrat mohla je právě umět se zasmát sám sobě. Je to jako s běháním. Když ho milujete, nějaké počasí je vám u prdele. Budete běhat klidně ve sněhu. Stejně tak smát se sám sobě je třeba si zamilovat. Jsme jen lidi a děláme chyby. Tohle všechno je jen ekvivalent „Tančení v dešti“. Buďme happy, neřešme a šup zatančit do deště, dokud ještě můžeme. Za chvíli bude totiž tak kyselej, že každý krok v dešti bude otázka života a smrti.

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp