Jak jsem dobrý?

26. 2. 2019 Motivace, Zamyšlení

V životě každého dementa, co moc přemýšlí nad smyslem bytí, přijde pár zásadních otázek. Například otázka, jak jsem hezký? Jak dlouhý mám ohanbí? Kolik prstů se vleze támhle? A všemi oblíbená otázka: bude to pálit když…? Všechny tyhle otázky by se daly shrnout jednou jedinou. Jak dobrý vlastně jsem? Jsem dost dobrý na to, aby mi někdo dal něco na narozeniny? Jsem dost dobrý na to, že si zasloužím v pohodě život s třemi štěňátky a kachnou jménem Stuart? Jsem dost dobrý na to, aby mi žena udělala oběd se slovy „Dobrou chuť“? Nebo jsem úplně na hovno. Tím úplně na hovno myslím, bez kachny, štěňátek a s ženou co po Vás hodí talíř se slovy „Ty hajzle nechlastej to pivo“.  Tato otázka, stejně jako tyto příklady, mají jeden společný ukazatel. Tím ukazatelem je slovo „Já“.

Jasný, jasný… V dnešní době pseudohipís je slovo „Já“ sprostý stejně jako říct „p*ča“. Všichni musíme myslet zákonitě jen na ostatní, a ne na sebe. Když myslím na sebe jsem svině, když na ostatní jsem hlupák, co si v životě ani nevrzne. Najít balanc je stejně těžké, jako chodit po provaze nad propastí, když Vás lechtá klaun smíšek na koulích pírkem. Nicméně by se mohlo zdát, že problém je v lidech okolo nás. Je strašně důležitý, co si Jarmila z druhé směny myslí o tom, jaký jsem, protože to vykecá dalším třem kámoškám a naše měsíčky nebudou synchronizovaný. V případě chlapů je to asi o tom, kdo dočůrá dál, výš, případně, které přirození je nejblíž tomu koňskému. Ač je to problém takový či makový, vždy je to jen o našem vnímání. Pokud budeme vnímat názory ostatních jako hrozbu, je to hluboko v p…. (tečky rozvíjí představivost no ták). Naše hodnoty se přetvoří. Spíš znetvoří. To, jestli jsem nebo nejsem dobrý bude záviset na názoru Jarky, Pepy, Milana, Světa a koblihového krále.

 

Koblihový král...

Kdo je koblihový král? Všichni ho známe, je to týpek, na kterýho každý dá. Je vtipnej, hustej, hezkej a celá kancelář ho miluje, protože nosí zadarmo koblihy každý pondělí. Je to takový koblihový mecenáš roznášející sladkou smrt. Za předpokladu, že jsem odlišný, přemýšlivý a znám principy zdravého stravování budu tušit, že koblih je super jídlo. Asi tak dobrý jako si nacpat do pusy sáček karamelu se slovy „co tě nezabije to tě posílí kámo“. V dnešním světě to ovšem funguje tak, že ostatní mě ještě budou povzbuzovat – „naper si nácka kamaráde“. Tyhle cukrovaný lži, jsou svatý grál lidí v různých pracovních pozicích. Dones koblihy a jsi bůh. Jsi víc než bůh. Jsi koblihový král. Ty určuješ, která holka se letos obleče do plavek a která ne. Taky určuješ, kdo půjde nejdřív ke mně (jsem pohřebák). Jsi prostě nejoblíbenější tvor téhle planety. Jenže lízátkový les má temná zákoutí. Zákoutí, která číhají převážně na lidi odlišné. Nedej bože, že se snažím sníst salát, zatím co paní Mirka do sebe láduje třetí koblihu! Bože to je hřích to tam nechat, když to je zadarmo! A já jsem takový zlý chlapec, nevychovaný, děti ba skejtbordech…

 

Tohle všechno by byl zcela ten nejmenší problém. Daleko větší problém je každodenní boj se svým já. Právě díky koblihovému králi a jiným. 95 % lidí v dnešní době disponuje stravovacími návyky, které můžu doporučit jen jako pohřebák. Nicméně jako člověk nikoliv. Problém tak je, že pokud jím svůj salát automaticky jsem za veganoterminátora a budhistu. Automaticky se na mě dívají divně, a navíc pan koblihový král mi dal krásnou přezdívku „králík“. S tím vším se musím smířit, pokud chci jíst svůj salát uprostřed kanceláře zavalené koblihami. Tady nastává rozpor. Je totiž úplně jedno, co si myslí koblihový král. To, že si musí dodávat sebevědomí koblihami v pondělí není můj problém. Taky není můj problém to, co kdo říká. Představte si, že jíte salát a máte na hlavě sluchátka. Slyšíte kulový a je vám to upřímně fuk. Jediný můj problém jsem v takové situaci já sám. Náš hodnotový systém selhává, pokud si začneme říkat věci jako „Chci taky koblihu“ nebo „Ten týpek má, ale kládu, jak je oblíbeneej“. Je třeba si uvědomit, že právě držet tzv. „lajnu“ co se jídla, cvičení a ostatních prospěšných věcí týče, je ve výsledku míra toho, jestli jsem dobrý nebo ne. Brání mi snad něco, abych donesl do kanceláře zdravé dortíky? Brání mi snad něco, abych se bavil s ostatními a vtipně reagoval na jejich poznámky o salátu? Brání mi snad něco, abych kancelář obrátil na to, ať jí saláty místo koblih? Ne. Bráníme tomu jen my. Tím, že si říkáme, jak nejsme dost dobří. Kardinální blbost..

 

Tiky a.k.a Tourret...

Ať jsem jaký jsem, jeden člověk v mém životě mě upozornil na něco divného. Ne. Rozhodně to nebyla kožní vyrážka velikostí mexického dolaru. Zjistil jsem, že mám nějaké tiky. Tik je nevědomá reakce bez jasné příčiny nebo podnětu. Prostě když někdo někomu sáhne na bobra uprostřed náměstí na 99 % dostane facku. Možná i kulku do hlavy, pokud se jedná o prezidentovu ženu. Stejně tak hustý by bylo jít s Tourretovým Syndromem po Bronxu nebo Chánově a mimoděk křičet slovo „NEGR“. Obojí je situace více než kritická… Tak kritická, že jde o život. Je fajn, že u většiny normálních tiků o život nejde. Mé tiky jsou postavené na klasickém despektu vůči své osobě, který jsem podědil bůhví po čem/kom. Pravděpodobně si to nesu z doby, kdy jsem místo objetí dostával lego a místo do držky jsem dostával slovní kárání. Smát se na třídní učitelku po tom, co jsem napsal doprostřed tabule „Kuk ty můro“ je fakt na přes držku. Tedy alespoň já si to myslím.

 

Tím, že nám nikdo netvoří hodnoty v mládí znamená, že se často nemají, jak vytvořit. Takže se nevytvoří někdy vůbec. Naše sebevědomí je díky tomu velké asi jako krysí koule. Ve skutečnosti je jedno, jestli nás sere koblihový král, jeho máma, táta, pes Fido nebo jiný pablb. Je jedno jestli máme tiky a když nám někdo řekne „Jsi fakt hezkej“ nasadíme xicht stylu: cpeš mi něco do análu. Pak jako někdo bez koulí ukončíme „trapnou“ situaci se slovy „Však ty jsi taky hezká ehehhe“. OMG. Bože, jak debilní tento zvyk je. Dokonce to konkuruje pískání nebo škrábání na koulích v metru. Jsem neskonale vděčný, že jsem se začal učit říkat Děkuji. Děkuji, když mi někdo řekne: máš velký péro. Děkuji, když mi někdo řekne máš hezký oči. Děkuji, když mi někdo řekne „Jsi fakt hezkej chlap Roberte“. Děkuji, když někdo řekne ten článek mě potěšil. Nikdy mi to nešlo přes zuby. Vlastně jsem vždycky byl ten hlavní, co zdůvodňoval proč to tak není. Já jsem přece nemohl být nikdy hezkej, mužnej a mít pěkný triko. Ani náhodou jsem nemohl něco umět…

 

Bože, jak já jsem byl nicotný…tedy dle svého mínění. Koblihový král pro mě byla modla, která má zmáknutý sociální zvyky. Bylo mi fuk, že to byl jen prostitut, co rozdával koblihy místo kuřby, aby se zalíbil. Místo tím, jaký byl, si získával pozornost darem ve formě pocukrované, sladké, čokoládou nabité *****. Fakt nechápu, co jsem na tomhle pytli hoven tehdy viděl. Ano tohle je těžká ofenze, ale spíš proti mému já. Robert, který uctíval tuhle chodící reklamu na umělé sebevědomí si prostě myslel, že nebyl dost dobrej. Každopádně se doba mění, časy se mění… a když Vás po těch letech na plese chce jeho stará ojet tak to potěší ne? Ještě lepší je odejít se slovy „Ne, radši knihu“. Holt je dobrý být králem i bez koblih.

 

Bezkoblihový král...

 

Král nemusí být jen ten co dopřeje lidem sladký potěšení. Král nemusí být ani ten kdo sedí na trůně v saténovém rouše. Král může být i ten co dává lidem pěkný kulový a sedí na záchodě v teplákách se čtyřmi proužky. Králem je dobré se stát, ne se jím narodit. Pokud se někdo narodí jako král, je pravděpodobné, že místo nošení koblih bude poddaným utínat hlavy pro radost. Spíš než pro radost, pro svou znuděnost a pocit, že stejně i když je král, není dost dobrý. Nebýt dost dobrý je pocit, který nás žene do záhuby. Důvod tohoto jednání? Není mi znám. Upřímně netuším, proč si někdo myslí, že je zbytečný a jediný jeho plán je kde se pověsit. Jedna z mých pohnutek je být král bez koblihu. Pocit, že mě lidi chválí a mají rádi, proto jaký jsem je k nezaplacení. Nemuset si to ničím kupovat, nemuset nic nosit, a hlavně říkat co si myslím je osvobozující. Taky se učím pracovat s tím, že v takovém případě se uznání dostává jako šafránu. Tedy alespoň dokud máme kolem sebe debily a ne lidi, kteří si nás zaslouží. Jenže lidi, kteří jsou debilní je milion a lidí, které milujeme je deset? To do toho započítám i kočku mojí holky.

 

Vždy když něco někomu nesu vzpomenu si na koblihového krále. Vždy zhodnotím, zdali to dělám z vlastní vůle nebo z jiných důvodů. Například nesu na rande k ženské domu víno, protože vím, že bez něj by mi neudělala „blaujob“ nebo protože vím, že to víno má ráda? Jednoduchý otázky, jednoduchý systém, který jsem si snažil vymyslel, abych selektoval myšlenky. Myšlenky kdy si nepřipadám dost dobrej… jsou všechny, kdy nesu imaginární koblihy někam, ať jsem oblíbenej. Jasný momentálně na to seru, protože fakt nebudu nosit koblihy někam kde mě nikdo nechce ani vidět. Jenže to si říkám teď. Představa, že si to říkám před 10 lety je stejně hustá jako let na Mars. Naopak uspokojující je pocit reverse toho, že nesu koblihy někam aniž bych musel. Je fakt super být „bezkoblihovej král“, co dává koblihy každýmu koho potká, protože chce. Sakra teď by se v tom zamotal i vedoucí skautů. Prostě a jednoduše nosit cokoliv, kamkoliv, funguje na stejném principu jako ****** (Doplňte si, mě napadly samý sprostý kokotiny jako „anál“ a podobně). Děláme to, protože chceme a líbí se nám to. Ne, protože musíme, páč náš protějšek je zvrhlé dvoumetrové hovado.

 

Jsem rád, že jsem si tyto věci začal uvědomovat. Snažím se to stále zpracovat a často se stává, že se nějaký ten tik objeví. Tiky se objevují nezávisle na našem myšlení a rozpoložení. Je to prostě nevědomá reakce. Takže, až příště odpovím na větu „Jsi kurva sexy“ „Ty taky“ dám si facku do klobásy, až chcípnu. Na tohle se říká děkuji. Stejně tak jako se musím smát rádoby fopa typu „Miluji tě“. „Děkuji“. Co je špatného na děkuji? Já jsem říkal miluji tě, abych slyšel to samý? Jsem snad koblihová prostitutka nebo co. Fakt je dobré uvažovat v jiných rovinách, a to je jedna z věcí na, které se vyplatí pracovat. Být dobrý je fráze relativní. Být dobrý je fráze, kterou si určujeme každý sám. Být dobrý znamená vážit si sám sebe. Další level toho všeho je, že se dokážete pochválit. Naučil jsem se chválit třeba na golfu. Za hezkou ránu. Taky jsem se naučil říct si, že jsem hezkej. Velký kroky pro týpka, co měl za vzor koblihovou prostitutku…

 

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!