Emoční horská dráha

5. 2. 2019 Motivace, Zamyšlení

Dnešní doba je hustá jako Babicová cementová polívka. Chodím světem nákupních center. Zverimexů, obchodů se šperky, bank. Je jedno jaký název továrny na sny si dosadíte, jsou všechny stejné… V dnešní době se lidé ani instituce jinde skoro nesdružují. Když si chcete něco koupit, je jasné kde. Každí obchodní centrum je zaručeně jiné, zaručeně originální a zaručeně má Subway, Mc Donald´s, Starbucks a jiné typicky české restaurace. Je prostě boží, být součástí téhle mánie a pozorovat všechny ty lidi, kteří se tváří jakoby vyhráli dvě miliardy u “Henryho”. Nedávno se mi stalo, že jsem šel do restaurace s názvem „U Babičky“. Obsluhoval mě kluk odněkud z druhé strany polokoule. Netuším možná byl Čech, ale jeho přízvuk prozradil, že je to nepravděpodobné jako prosperita EU v dalších 15 letech. Vrtá mi hlavou, jak se sem ten člověk asi dostal? Co ho vedlo, že prodává české speciality „U Babičky“ v maloměstě.

Nedalo mi to, tak jsem nad svým salátem uvažoval a uvažoval a uvažoval. Nakonec jsem se zeptal. Nebudu to rozpitvávat, jak se říká “Za vším hledej ženu”. Tyhle velká centra, se hemží spousty lidmi. Nejen Čechy, ale právě i cizinci. Když sedím na svém oblíbeném salátu a zeleném čaji, často přemýšlím. Kdo to asi je, jak se sem dostal? Ne, že by to bylo nějak extra důležité. Je to stejně absurdní jako výzdoby center, ale stejně tak jako na výzdobu se díváte na lidi každý den. Poslední dobou se tyhle “obchoďáky” dost často plní náctiletýma. Tam se mé uvažování ještě zbystří, protože to nechápu. Nerozumím co by mohlo partu mladých lidí táhnout do nákupního centra, kde sedí kolem stolu a koukají se do telefonů. Další kategorií jsou lidé, kteří tyto betonové monstra obývají denně. Nemyslím tím bezdomovce. Myslím tím například sekuriťáky tvářící se jako Arnold, který zrovna natočil osmý pokračování Terminátora. Jejich věkový průměr je větší než počet obyvatel v menším městě. Alespoň nemají Segway jako v Praze. V takovým případě bych chodil radši v bublinkové folii. Co teprve zaměstnanci v prázdných obchodech, jimž dá smysl existence jen konec pracovní směny. A další… A další… Jak jsem říkal tohle všechno mě nutí k zamyšlení.  Vždy. Tentokrát mi naskočilo v hlavě, že to občas v životě každého jedince stojí za hovno. Občas je to taky jedna krásná pohádka. Vše je prostě nahoru / dolů.

 

přiznejme si to...

Ještě se vrátím k onomu cizinci. Je zvláštní, jak se člověk z takové dálky dostane právě sem. Představoval jsem si ho ve škole „Řekni, až budeš velký, co budeš dělat?“  „Budu prodávat svíčkovou „U Babičky“. Samo o sobě je to dost nepravděpodobný. Teď je jasný, že v tom byla sličná Česká výměnná studentka, která díky své znalost ornitologie probudila lásku k cestování po světě. Je fakt, že  to nebyla první ženská, která přitáhla chlapa přes půl světa do úplně cizí země.Stejně jako nemálo chlapů přetáhlo spoustu žen. Když vezmu v potaz všechny ty cizince a cizinky, kteří zde žijí je tato myšlenka zcela pochopitelná. Při dnešní míře „globalizace“ se není čemu divit a myslím si, že to nebude tak úplně špatně. Mi osobně to, až tak nevadí. Nicméně minimálně dva inteligenti přede mnou v řadě, měli průpovídky hodné naší pověsti.

 

Víte být cizinec co prodává svíčkovou u pultu v ČR má nějaký svůj skrytý smysl. Skrytý smysl je, že tenhle kluk si i přesto kde se narodil přiznal, že to může tady “doma” stát za hovno. Prostě to riskl a šel. Upřímně? Je to ironický, že prodává svíčkovou právě v restauraci „U Babičky“. Zároveň je to, ale úžasný. Úžasný jako trojité salto s třemi vruty na snowboardu. Za předpokladu, že Vám fandí 5 ženských bez podprsenek s pivem v ruce, samozřejmě. Tenhle týpek prostě žil bůhví kde a chodil ulicemi. Vůbec nevěděl, co ho tíží a proč je tak smutný. Jeho nálada stála za hovno, až jednoho dne potkal Anču. Výměnná studentka, která přijela, aby šířila Českou Kuchyni tam v dáli za horizontem. Co čert nechtěl byla asi dost dobrá a Amor to narval panu XY přímo do týla. Samozřejmě, že vše je relativní, protože ten klučina může být v naší krásné zemi zcela spokojený. Nicméně to, už by se neslučovalo s mým myšlenkovým pochodem, takže zůstanu s dovolením u lehce pesimistické možnosti. 

 

To, že někdy něco stojí za hovno je prostě holý fakt. Jsme jen lidi. Lidi mají emoce. Emoce jsou schopné s námi vyj*bat. Respektive nás vyj*bat, např. ze země X až do ČR. Je těžký pochopit v dané situaci, že se stěhujete do země, kde je plno cizích lidí, s cizí řečí. Někdo to ovšem může brát jako výzvu. Někdy je dobrý se zastavit a zjistit proč věci stojí za hovno. Ono to není jednoduchý. Často když si to přiznáme, tak zjistíme, že je to jen dočasná disfunkce. Po našem sebepoznání je možné začít s tímto pocitem trošku pracovat a hledat proč šťastný nejsem, než udělám nějakou kravinu. Za kravinu si dosaďte level 1. nasprejuji bývalé(mu) na auto velký kosočtvercový tvar s čárkou uprostřed, který všichni známe. Level 100 – Procestujete za svou letní láskou 30 000km aby jste zjistili, že neví ani kdo jste, protože byla většinu léta na mol.

 

práce s emocemi...

Emoce je sprosté slovo stejně jako práce. Práce s emocemi musí být zákonitě absolutní SODOMA KOMORA! Špatná práce s emocemi je asi taková – jsem hrobník, táta byl hrobník, máma byl hrobník a pes je taky hrobník. Všichni děláme díry do země, a to je vše co umíme. Hrobaři jen chlastají a neprojevuji cit. Zkus upustit slzu ty můj milý hafánku a dostaneš takový dělo do výfuku, že vyhloubíš tunel blanka. Pod emocemi si každý totiž přestaví něco silného. Ať, už negativního či pozitivního. Negativního znamená, že mi někdo řekne „Ty máš xicht, jak kdyby ti po něm přejelo pendolino“. Nebo to ještě hůř napíše do komentáře na Instagram. To se pak hroutí svět a kyberšikana je na světě. Pozitivní emoce si každý vyloží například jako pocit z výhry v loterii. Podle mých zkušeností se objevuje často ještě takzvaná emoce nulová. To je pocit, který má nulový pojmenování a v praxi vypadá takto: „cítím se na hovno a nevím proč“ potažmo “vše je boží a růžový, ale sakra proč?!”. Samozřejmě je možnost, že tyto emoce vůbec necítíme. To může znamenat, že jsme robot nebo psychopat, takže by bylo fajn se obrátit na doporučený „servis“ tam nás resetují.

 

Cítit se na hovno je úplně normální stav. Je to skoro stejně běžné jako když bolí břicho. Je to taky stejně běžné jako, když máme energie jako králík Energizer a vůbec nemáme páru kde se to v nás bere. I naše tělo nás může někdy bolet bez zjevné příčiny, stejně jako může být bez příčiny “naspeedované”. Je fajn si uvědomit, že taková nulová emoce nemusí být automaticky signál něčeho špatného. Za předpokladu, že to netrvá měsíce či roky. V takovém případě se rozvíjí deprese a jiné nedobré choroby. Pokud je to krátkodobé, nebude to tak hrozné (holt budete chvíli trošku víc chlastat). Je pravděpodobné, že jsme nezaregistrovali co, ale rozhodilo nám to mozkový vlny. Může to být špatné jídlo, špatný spánek, poškrábaný auto nebo taky jenom špatné formulovaná SMSka mojí bývalé se, kterou není vše úplně tak dořešené, jak by se mohlo zdát. Můžeme se cítit na „oko“ v pohodě. Podvědomě nás to ovšem nějakým způsobem trápí a musí to přejít. Je to přirozená reakce organismu asi jako zvýšená teplota.

 

Práce s emocemi je brutálně těžká věc. Defacto si troufám říct, že je to věda… Tento obor by měli učit na každé škole stejně jako finanční gramotnost nebo posílání dopisů / základní papírování. Většina z nás nemá páru ani v dospělosti, jak s emocemi nakládat a vyplnit složenku. Natož v 10–15 letech. Prevence je v tomto případě správná cesta. Přiznávám, že ne vždy je to jednoduché a jednoznačné. Někdy je těžké nebýt nasraný nebo vysmátý z úplné kraviny. Stejně tak je někdy těžké cítit se na hovno bez příčiny. Pokud se cítíme na hovno po dni, kdy jsme zažili něco na oko fakt úžasného viz.  top luxus mega ultra burger king sex s nejlepší ženou v našem životě, potom co jsme sjeli 3 lajny koksu a přijeli na tygrovi jménem „Pan Proužek“. Budeme se cítí špatně asi, protože pod povrchem jsme spali s cizí ženskoum kdo ví jestli s ochranou, byli totálně na šrot, fetovali a jezdili na zvířeti, které kdyby chtělo udělá si z nás snídani pro svou milou tygří rodinku.

 

Je to pro každého...

Jasný jako facka plyšovému tučňákovi. Nálada euforická i dysforická je, byla a bude. Stejně jako smrt nebo Karel Gott. Věci, kterým se nedá vyhnout nás občas trápí. Trápí nás ze své přirozené podstaty a my je rádi odsouváme ne na druhou, ale na čtyřicátou osmou kolej. Neradi řešíme špatné pocity, emoce a sebe celkově. Velice rádi zase řešíme naše skvělé emoce, pocity a naše nové auto. Řešit naše nové auto znamená, že jsme do sebe zahleděný pseudohomodrsňák. Řešit sebe znamená číst, vzdělávat se a říct si – jsem taky jen člověk. Být člověkem je v dnešní době hřích. Obchodní centra jsou totiž plná polo robotů z masa a kostí. Tihle polo roboti se tváří jako by právě vyhráli něco hrozně cenného. Uvnitř však pomalu umírají jejich ambice a sny. Pokud je to jen dočasná brigáda klobouk dolů. Pokud ne, zapojí se k ostatním, co hlásají: Chceme driftovat v BMW pod horami, ale HNED! Teď! Bez cesty, bez slz, potu a krve.

 

Předstíráním, jak se máme cool, sobě do očí, v zrcadle, je destruktivní. Stejně destruktivní, jako se snažit najít chyby v ostatních, když jediný koho můžeme ovládat jsme my. Je třeba se do zrcadla podívat a použít hlášku z Posledního Skauta. Scéna kde Bruce Willis sedí na předním sedadle a říká „Všichni tě nenáviděj. Budou tě chtít voddělat. Posral jsi to… Tak se usměj… Č*ráku“. Nikdo nemusí trpět za to, že se cítíme, jak se cítíme. Ironické je, že dost často bude. Čím je nám blíž, tím bude trpět víc. My tomu dáme korunu, protože to často dáme za vinu právě člověku, který nás chce poslouchat. Svým způsobem za to nikdo nemůžeme. Respektive takto zní běžná “interní” omluva. Jenže každá cesta začíná právě u toho podívat se do zrcadla, přiznat si „Jsi tlustej ROBERTE!“ „Proto se cítíš tak nahovno!“ „Nikdo tě nemá rád a musíš s tím něco dělat!“ „Tak dělej a usměj se č*ráku“.

 

Jakmile to zvládnete bude to uvolňující. Je boží si přiznat, že se cítíme špatně. Je skvjelí si připustit, že jsme jen lidi. Je nejlepší uznat, že jsme to zatím nikam nedotáhli. Stejně tak je úžasný zjistit za včasu, že máte asi 90KG nadváhy nebo si pobrečet. Brek je stav, který je pro mnoho lidí skoro hanlivý! Jenže právě díky breku často ucítíme, že jsme lidmi. Tím nemyslím močit kapesník desetkrát týdně u zpráv TV Nova. Pokud bychom byli emoční farmáři je to jednoduché. Každá naše emoce, soubor emocí a jiné jsou jako pole. Pokud se o ně staráme budou růst a sklidíme úrodu. I za cenu toho, že nějaké pole umřou, sezóna se nepovede a sklizeň bude na houby. V takových situacích je třeba přiznat si, že to teď stojí za hovno. Jenže to, že to stojí za hovno neznamená „zastavím se“. Neznamená to konečnou… Jak říkal Winston Churchill: „Pokud procházíte peklem, kráčejte dál“. Ono i to „imaginární“ peklo má svůj konec…

 

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp