Sebevědomí a mindrák

15. 1. 2019 Motivace

Když jsem byl mladý, potají jsem v 11 hodin večer sledoval jeden prehistorický seriál. Jmenoval se „Červený Trpaslík“. Pamětníci si možná vzpomínají…lol. To zní dost drsně, asi jsem fakt starej. Tento seriál byl o posádce vesmírné lodi, na které došlo k jadernému ozáření v jejímž důsledku skoro celá posádka vyhynula. Přežil to jen Lister (člověk), Kocour (Tvor, který se vyvinul z kočky), Hologram Rimmer (člověk, kterého Lister nejvíc nesnášel), android Kryton (nalezli ho někde v X díle) a lodní počítač s IQ 6000 jménem Holly. Tahle parta kluků zažívala různé patálie, typu „Potkali jsme jinou rasu, co to k*rva je“. V Red Dwarfu bylo spousta originality, vtipu, ale taky dost věcí, které mě nutí se při dnešním pohledu zamyslet…

 

Jeden díl nesl název „Sebevědomí a mindrák“. Byly to dvě halucinace, které měl Lister díky zmutované verzi pozemské chřipky. Ta za 3 miliony let prostě a jednoduše evolvovala v něco, co donutí na lodi promítat Listerovy halucinace, sny a jiné nevědomé myšlenkové pochody. Nejzazším stavem jeho „tripu“ byly jeho emoce. Emoce se objevily jako dva chlápci. Jeden se jmenoval Sebevědomí a druhý Midnrák. Sebevědomí byl týpek oháknutý v otřesně barevným oblečením a chodil kolem Listera se slovy „Tak co kanče, kdo je ten nejlepší kluk ve vesmíru? Být ženská, tak na tebe hned skočím, protože ta skvrna od Kari je fakt sexy!“. Mindrák samozřejmě byl černý, ulízaný a vůbec, představte si, jak asi vypadá podle Vás pohřebák. Prostě fanda do stylu Vampire, Emo spíš, ale vedoucí fanklubu Addams Family. Mindrák našeptával Listerovi „CO ti to raší na tom krku drahoušku? Vypadá to na rakovinu… to by ses měl pomalu chystat do rakve!“ Tihle kluci mi dali hodiny smíchu v křeči. Po pár dnešních rozhovorech jsem si všiml, že tihle dva se běžně toulají i v našem světě…

 

Namyšlenost...

V dnešním světě plném předsudků je běžná velmi tenká hranice mezi Namyšleností a Sebevědomím… Osobně často slýchám, že působím namyšleně. Taky občas slýchám, že namyšleně působí ten a tamten. Třeba pán, co přijel v luxusní limuzínce, a je vkusně oblečený, musí být přece namistrovaný debil z principu samotného. Co na to, že nemáme páru ani jak se jmenuje. Prostě chodí jako Páv, takže to musí být pravda, a vůbec… Někdy stereotypy pracují jak mají, a dědeček s 20 letou kočkou u Mekáče je opravdu „z čisté lásky“. Někdy ovšem taky stereotypy absolutně mis interpretují vše, co si myslíme a vidíme. Jak metaforicky řeklo asi 350 autorů a motivátorů např. Římský spisovatel Phaedrus „To, co vidíš, není vždy to, co se děje“ (pozn. velmi zkrácená verze toho co řekl)

 

Tento problém je docela častý. Paradoxně je to konflikt extrémní namyšlenosti a nízkého sebevědomí toho co odsuzuje. Ne odsuzovaného. Slovo namyšlenost si vyměňte třeba za slovo „zabedněnost“. Terminologicky je to prostě neochota přijmout jinou než svou pravdu = Debilita. Já vím, je to těžký si něco nemyslet. Obzvlášť, když se neumím podívat do očí sobě ráno v zrcadle, natož se podívat do očí někomu jinému a říct ty jsi ale č…… Nicméně, teď se chceme něco dozvědět, proto je velice důležité se svým stereotypním nebo naprogramovaným chováním bojovat. Proč je to důležité? Negativním myšlením si podkopáváme vlastní úsudek i sebevědomí. Tím, že si podkopáváme své já, se smažíme v osobním pekle zvaném „Negativní tok myšlenek“ a.k.a. Mindrák.

 

Mindrák je ten slizký černě oděný hajzl, který nám říká, jak jsme hnusí, tlustí, plešatí a nevíme, co by na nás ostatní viděli. Je to on, kdo nám našeptává, že se nemáme snažit. Bude lepší skočit šipku rovnou do hrobu kámo, protože na tomhle krásném světě pro tebe není místo! Sebevědomí je naopak chlapák. Borec… Borec,  který když si v 5 hvězdičkovém hotelu kydnete svíčkovou na košili řekne „Kámo to je ten nejhezčí flek jaký jsem kdy viděl, ta buchta u baru tě bude milovat“. Sebevědomí ví, že máte před sebou ještě pár let života, a proto chce, ať si ho užijete se vší parádou. Mindrák taky ví, že máte před sebou pár let života, ale uvažuje jak Vám to zkrátit na co nejmenší možnou dobu. Co je asi lepší pro duševní zdraví a pohodu Vás nebo Vašeho okolí? Tu otázku si odpovězte sami.

 

když nám něco nejde...

My lidé máme jednu vlastnost, která je společná. Skrz všemi kulturami, národnostmi, rasami, gendery a bůhví čím vším ještě. Tou vlastností je sebestřednost. Já jsem Robert a jsem prdel vesmíru, těší mě. Ve skutečnosti je nejlepší na tom všem si uvědomit, že ostatní lidé nás mají stejně u prdele jako my je. Nebo si fakt myslíte, že když jdete po náměstí, tak všichni na Vás čumí? Omyl. Blud. Blud. Vaší mysli, která si snaží jen obhájit svou nicotnou existenci ve vesmíru a čase. Není to špatně být v některých věcech sebestředný. Jedna z nich je třeba pochvala svého já. Pochvala za něco, co se nám opravdu povedlo. Třeba se pochválit za to, že jsem místo výtahu šel po schodech. Důvod k oslavě.I když je fajn, pokud to je Váš běžný návyk a pokud to neděláte je to prostě první krůček.

 

Bohužel v praxi to často vypadá právě naopak. Většina z nás jsme sebestřední ve špatném slova smyslu. Například si vezměme lidi, kteří hrají golf průměrně. Často, když se zeptám, jestli se můžu přidat do „flajtu“ (tj. lidi, kteří spolu obchází hřiště, takové družstvo) začnou být nervózní. Začnou používat sebestřednost špatným směrem a myslí si, že člověk s mým handicapem sleduje každou jejich ránu. Co hůř. Myslí si, že sleduji každou jejich nepovedenou ránu! To je ale pí*ovina! Člověk s mým handicapem má dost starostí, aby obešel hřiště s čistou hlavou soustředíc se na svou vlastní hru. Je to dost těžké samo o sobě věřte mi, natož ještě řešit někoho jiného! To je to poslední, na co mám chuť a čas. Je to dokonce nelogický nesmysl, poslechněte si to: zabývat se hrou ostatních, abych si kazil vlastní skóre. Ovšem netřeba toto zaměňovat s namyšleností! Stále jsem zdvořilý, hovorný a pozitivní. Když dá někdo dobrou ránu, pochválím. Když někdo něco posere… prostě držím hubu. Je to jako v životě ať už osobním nebo obchodním.

 

Je třeba si uvědomit, že ostatní si mě nevšímají o nic méně, než já jich. Jakýkoliv trapas, skandál, kravina co se stane, bude stejně do pár dní zapomenuta. Lidé, kteří si všímají vašich chyb, by měli být neprodleně eliminováni z vašich životů. Jsou to namyšlení, zabednění, sebestřední blbci živící se Vaší energií. Vaše energie je velice vzácná, musíte si uvědomit, že to co přijmete, můžete dát dál. Třeba v podobě Vaší práce nebo nečekaného překvapení pro Vaše blízké. Kdy jste naposledy dali nějaké ženě kytku? Kdy jste naposledy dali svému chlapovi jeho oblíbené jídlo? Teplý čaj? Maličkost. To, že nám něco nejde a v ten den se necítíme jako supermani, neznamená, že to tak skutečně je… Nezažili jste snad den, kdy na Vás civělo náměstí jako byste měli hovno na kabátě? Pak jste někam šli a z čista jasna Vás pochválil někdo, koho jste rok neviděli? Ano i takové věci se dějí, a pokud Vám mindrák řekne, že jste hnusní, nakopejte ho do prdele! Vy jste skvělí, každý je skvělý… Fajn třeba někdo jako sériový vrah Panzram asi ne. Nicméně uznejte, že je lepší myslet si, jak jsem boží než chtít skočit pod vlak, protože jsem se polil v práci kávou….

 

Základem je pozitivní myšlení...

Tohle říkám jako člověk, který od 14 let dělá pohřebáka. Člověk, který má všechny patologické předpoklady k tomu být jeden velký mindrák, asociál a možná i sociopat. Říkám to jako člověk, který se vzepřel osudu. Člověk, který se chce se vymanit z předsudků, stereotypů a jiných kokotin, které nám vtloukají do hlavy. Já říkám, že základem je pozitivní myšlení. Pozitivní myšlení neznamená vidět vše na růžovém obláčku. Je jasný, že když budu těžce nemocný, nebudu tady skákat do stropu a řvát „Větší challange jsem si nemohl přát OUJE!“ To bych byl snílek… taky možná dost velký úplný totální a sjetý magor.

 

Být pozitivní zodpovědně znamená být i realista. Pozitivní realista si řekne „Jsem těžce nemocný. Tak to je dost v hajzlu. Musím se tomu postavit, takhle to přece neskončí!“. Ta věta zní ne jako mindrák, ne jako blázen, ale jako sebevědomí. To je přesně klíč k úspěchu. Nejsem namyšlený, protože si myslím, že porazím nemoc jak nic. Jsem sebevědomý, protože to alespoň zkusím. Zkusit to znamená nevzdat se. Nevzdat se znamená mnohdy přežít. Tohle je docela těžký depresivní příklad, takže zkusím ještě jinak. Vidím holku u baru. Líbí se mi. Co udělá mindrák? Řekne, že jsem tlustej, hnusnej a mám se zahrabat. Taková kočka se mnou nebude chtít ani mluvit, natož randit. Co udělá sebevědomí? Řekne vojeď ji tady na baru, vždy ta čeká jen na to tvoje tágo Roberte! Co udělá sebevědomý realista? To je něco mezi. Bez delšího přemýšlení slečnu osloví, protože upřímně, co by měl ztratit? Rozhodně ne sebeúctu jako v předchozích dvou případech.

 

Pozitivní myšlení je myšlení, které si utváříme nejen každý den, ale celý život. Pěstováním pozitivního myšlení si jsme schopni i přes všechny negativní vjemy v našem životě vybudovat zdravé a krásné sebevědomí. Sebevědomí tak silné, že když uvidíme týpka v luxusním autě, řekneme si „Tyvole ten je asi dobrej, že má na takový auto“. Je to jen otázka nastavení a značky „STOP“. Proto pokud jste to dočetli, až sem. Zkuste si zítra jednoduché cvičení. Jakmile Váš mindrák vyskočí a řekne něco blbýho, ať už vůči Vám samotným nebo někomu jinému. Řekněte pravý opak. To znamená – „Dneska je, ale hnusný počasí to bude den na hovno!“ předělejte „Dneska je hnusný počasí. To bude fajn, že nikdo nebude venku, až půjdu běhat, potřebuju být chvíli sám a srovnat si myšlenky“. Jediné, čeho se můžeme bát, je to, že nás mindrák zatáhne do nálady, která nám ani nedovolí jít běhat. Uznejte, že to je sakra špatně… PS: Běhání je ekvivalent ke všemu co si představíte: malování, štrikování, psaní, opravování auta a čehokoliv co Vás baví. Jděte do toho!

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp