Vnímání reality

9. 1. 2019 Motivace

V jednom motivačním videu na Youtube jsem pár let zpátky slyšel větu, která mi zní v uších dodnes. „Vaše realita je jako zrcadlo. To, co vidíte, je jen odraz Vás samotných“. Tahle věta mě často nutila k přemýšlení. Například, když vidím parku šo*stat dva psy tak jestli jsem nadržený, znechucený nebo to prostě neřeším. Samozřejmě i k přemýšlení hlubšímu, protože kolem nás je denně tisíc příkladů toho, proč je toto tvrzení svým způsobem pravdivé. Je pravděpodobné, že se najde spousta lidí, kteří řeknou – tohle je kravina… „Já přece nemůžu za to, jak mě rodiče vychovali!“ „Nemůžu za to, že jsem chudý!“ atd. atd. atd. atd. bla bla bla… Výmluv je tisíc.

Vše jsou ve výsledku jen výmluvy v kombinaci s omlouváním sebe sama. Stejně jako člověk, který má nadváhu, se nemůže vymlouvat na systém. Spíš by se měl podívat pod sebe na talíř a taky místo sezení u Ládi Hrušky jít v neděli na prochajdu. I to, že mám takovou či onakou povahu, blábol. Jasný, že jednodušší je se omluvit. Je to prostě moje povaha se nasrat, když mě malý dítě jebne holí do kotníku! Jenže, už není moje povaha si uvědomit to, že dítě je prostě dítě a rozbít mu držku je trestný čin. Zvládání těchto situací totiž vyžaduje disciplínu, odhodlání a neustále studium sebe. Hlavním nepřítelem je zabedněnost a lenost, ne povaha. Disciplína je dneska trošičku problém. Stejně tak jako děti, které mlátí dospělé do kotníku golfovou holí.

Kdybych byl bez nohy...

Představme si situaci, kdy jsme bez nohy. Narodili jsem se a prostě ji nemáme. Cítíme ji, vnímáme ji, ale nemáme ji. Od mala víme, že jsme jiní… Od mala víme, že běhání na 100 m překážek pro nás asi nebude. Chyba. To, že pro nás běhání nebude, je v dnešní době protéz a jiných vychytávek přece hloupost? Vezměte si, kolik sportovců nemá obě nohy a běhají na paralympiádách! Špatný je, že nám lidi kolem nás od mala budou vnucovat svou „realitu“. Pokud jsou dostatečně dementní budou nás litovat. Tím začneme litovat i my sami sebe, a je to v prdeli jak Titanic. S tím, že se nepotopíme hluboko do moře, ale hluboko do depky, která nás časem sežere…

 

Zkusme se zamyslet a říct si „Fajn nemám nohu“. Jak to budu vnímat já… Nemít nohu přece neznamená, že nemůžu číst? Psát? Malovat? Skákat na té druhé noze nebo chodit cvičit. Neznamená to, že musím celý život žít na podpoře. Neznamená to, že nemůžu inspirovat lidi svým příběhem. Říct jim, podívejte, mám normální práci, normální život a nedělá mi to problém. Nedělá mi to problém, protože moje „realita“ mou nohu, už nebere v potaz. Je to jako, když Vám někdo umře. Dokud se s tím nesmíříte není cesty zpět. Jediná cesta je v před. I když o jedné noze.

 

Je to potom jako začarovaný kruh sebelítosti a deprese. Jediné, co vidíte je ta chybějící noha a takhle to prostě je. Přijmete realitu skrz své pocity, šedivou, hnusnou, vyblitou. Vidíte, že venku prší, i když tam je počasí ideální na výlet. To je důvod, proč pak místo přednášení o tom, jak překonat tuhle životní krizi, budete pravděpodobně přednášet své špatné pocity lidem, kteří Vás opustí protože… mají rozum? Nikdo se nedá změnit, pokud nechce on sám. Realita, kde vezmete svou chybějící nohu jako výzvu, je realita, která z Vás udělá někoho výjimečného. I to, že jste dneska zkusili zajít do obchodu, je v takové fázi klíčové. Hora se nezdolá jedním skokem, ale tisíci malými krůčky.

 

já vlastně bez nohy byl...

Ne tak doslova. Nohy mám obě, a naopak musím podotknout, že moje lýtka by mohly dělat nohy dalším třem lidem. Můj ekvivalent být bez nohy, byla moje nadváha. Od 15 jsem bral prášky na tlak a doktorka tvrdila, že je budu brát, až do konce života. Dogma. Já tomu věřil, takže jsem ochotně cpal prášky s tím, že se nemůžu změnit. Když něco nemůžete změnit, je to jako se brodit ve vlastních hovnech. Smrdí to. Taky jsem věci sváděl na genetiku, na mimozemšťany a děti na skejtbordech. Nejlepší bylo ujišťování mých blízkých „Vždyť nevypadáš tak hrozně“.

 

Nevím, co je nevypadat tak hrozně, ale být široký stejně jak dlouhý při 190 cm je trošku úlet. A když Vás důchodci začnou pouštět v autobuse, abyste si nezničili kolena, je to v p*či. Nicméně faaajn kámo není to tak hrozný, dej si trojitý Mc Burger King s třemi litry koly. Díky těmto oslavám mé tloušťky jsem přijal tuto realitu za svou. Začal jsem se tedy smiřovat s tím, že tohle prostě je a bude. Neměl jsem důvod nevěřit, protože genetika je genetika. Paní doktorka není jen p**a financovaná farmacií a ježíšek stále dává dárky.

 

V této své konzervě jsem se uchýlil k tomu, co jsem uměl nejlíp. Znamenalo to hodiny prosezené u PC. Tehdy bylo hraní na PC ještě cool. Museli jsme s kámošem dovézt počítače k sobě, pronajali si místnost a hráli po síti. Chlastali jsme u toho, prostě to celkově byla prdel. Říkalo se tomu LANPARTY, byly to relativně velké akce, na které mám boží vzpomínky. Nikdy mi nedošlo, že tyto boží vzpomínky jsou defacto obraný mechanismus mého mozku. Je to jako vztah s někým, kdo Vás mlátí od rána do večera. Pár vzpomínek je úžasných, třeba to, když nebyl zrovna totálně na mol a nedal mi pěsti. Jenže zbytek stojí za hovno, což je ve výsledku 90 % času. Promrhaný dny se sčítají a Vám je padesát let. Visíte na stromě, kde se Vás snaží sundat mi podobný chlápek, protože už se to nedalo unést.

 

dvakrát a dost...

Já nikdy nebyl nějaký vykydlý jedinec, prostě do mě by člověk neřekl, že mám skoro 170 kilo. Dost jsem do svých 15 sportoval a stavba těla mi zůstala. Navíc i přes nekontrolovatelnou závislost na PC hrách a debilní stravě typu „3 vlašáky, 7 rohlíků, kola“ jsem stále kopal a zahazoval hroby. Díky bohu za to. V jiném případě bych dneska vyhrál soutěž o největší český blob. Když Vám váha ukazuje 166 kg je to fakt super pocit. Asi jako se posrat na bungeejumpu. Jsou věci, který v životě nechcete a jedna z nich je být vepřík před porážkou. Každý, kdo tvrdí, jak se cítí pohodlně, když má dvojnásobnou váhu, ať mi políbí z vysoka prdel. Sorry za mou povrchnost. Jenže když jediná pláž, kde se můžete ukázat je ta z Discovery, kde se rochní stádo vorvaňů, je kurva něco špatně.

 

Můj problém nebyl v pohybovosti. Prostě a jednoduše jsem byl sexy stejně jako bezďák u supermarketu. Vypadat dobře bylo jediné východisko z mé mizérie. Takhle jsem uvažoval poprvé co jsem shodil. Začal jsem tedy v roce 2011 hrát golf. Prostě chápejte sport pro důchodce a tlustý! Takže jsem zapadal. Bohužel jsem začal zjišťovat, že i ke golfu je potřeba se nějak otočit. Navíc se mi začala líbit jedna slečna, kterou jsem chtěl a ona mě ne. Co z toho nevzniklo? Shodil jsem postupně ze 166kg na 110kg.  Což při mé konstituci je prostě fajn váha.

 

Moc se toho nezměnilo! Z hlediska vztahů to byl defacto nulový přínos, protože jak už víme mít někoho rád fakt není o tom vzhledu. Pomáhá to, ale není to pravidlo. Jenže pro mě to byl totální mindfuck. Změnil jsem se a pořád mě nechce? Co se to děje? Proč se to děje? Nechápal jsem, jak je to možné. Místo, abych si užíval svůj nově nastartovaný život jsem začal na všechno pomalu, ale jistě srát. Moje realita v hlavě byla tak pokřivená, že jsem si neuvědomoval svou vlastní cenu ani přesto co jsem dokázal. Bylo to neskutečně ponižující se vidět opět ve stavu, v jakém jsem se nacházel předtím. Což bylo ještě rok zpět, rok, kdy jsem začal uvažovat o celkové změně a taky to dokázal. Mojí hlavní změnu ovšem rozepíšu samostatně v dalším článku, je to velká část cesty. To Vám teď musí stačit…

 

vše jinak...

Velký rozdíl mezi mým prvním a druhým zhubnutím je v přijímání reality. Moje první realita byla kupa sloních hoven se šlehačkou v misce. Byla to realita, kde jen štíhlí a krásní můžou mít vztahy. Kde jen štíhlí a krásní můžou být cool. Realita kde vše, co jsem dělal bylo dogma. Uspokojení druhých s pevným přesvědčením, že to dělám kvůli sobě. Vše v tomto vzorci bylo špatně. Pokud děláte něco z k*revsky špatného důvodu pochopíte, že i když Vás lidí chválí a podporují, je Vám to u prdele. Neumíte si to užít, protože neustále hledáte imaginární svatý grál. Je to jako, když hledáte telefon v autě a držíte ho u ucha.

 

Má druhá transformace byla daleko komplexnější a z veliké části zahrnovala i práci na sobě. Změna vycházela ze své podstaty, změny. V úmyslu být nejlepší verzí sebe, teď a tady. Nechci být štíhlý, ale chci být pro sebe atraktivní, fit, protože chci běhat maraton. Chci se naučit hezky oblíkat, upravovat si vlasy a když mě někdo pochválí chci říct „Díky“. Proto změna vnější s sebou nese převážně změnu uvnitř. Pochopit, že nikdo nedal do návodu na život, kdo je a kdo není atraktivní. Lidi si myslí, že atraktivita je hlavně o zevnějšku a neberou v potaz charisma, zkušenosti a jiné pozoruhodné vlastnosti. Já své zkušenosti ze života, čtení knih, sledování motivátoru nevyužil v roce 2011. V roce 2011 jsem i se svými znalostmi změnil sám sebe zvenku, ale ne uvnitř. Tentokrát začínám cítit, jak úročím těch XX let práce na sobě. Tentokrát vím, že realita je jako zrcadlo. To, co se kolem nás děje je odraz nás samotných.

 

Z toho vyplývá, že každá změna, která vypadá na venek skvěle, nemusí být zákonitě dobrá! A naopak. I změny s čistým úmyslem mohou mít špatný podtext. Pokud nechceme my sami byt lepšími lidmi, je každá změna zbytečná. Stejně jako agresivní člověk tvrdí, že je to genetika. Tlustý člověk, že je to genetika. Je obojí pravda, ale zároveň je tato věta plná výmluv a beznaděje. Proto každý člověk, který nezmění svůj pohled na svět má zaděláno na repetetivnost problému. Je to začarovaný kruh, ale nikdo neřekl „Ty z něj nevyskočíš a nezačneš kreslit čtverce Roberte“. Já teď kreslím čtverce a je mi faaajn. Moc faaajn. Mějte se krásně! 🙂

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!