Umění naslouchat

4. 1. 2019 Zamyšlení

Umění naslouchat je sousloví, které zni krásně jednoduše. Je to jako říct chci deset rohlíků. Sousloví tak jednoduché na přečtení a teoreticky i na zpracování jeho obsahu. Jenže v praxi tato věta nadělá snad víc paseky, než stádo divokých prasat na golfovém hřišti. Umění naslouchat netkví v tom, že sedíte a čekáte, až druhý domluví. Netkví to v tom, že si sednete a hrajete si s mobilním telefonem, zatímco se Vám druhý snaží sdělit, že Péťa Rychlý oplodnil Mařenku v dalším dílu Ordinace v Růžové zahradě.

Naslouchání je umění hodné mistrů. Mistrů, kteří kdyby měli svůj chrám, kde tohle učí. Neprodleně by bylo vhodné jejich umění zkomercionalizovat a prodat do světa. Možná spíše rozdat do světa. Opravdu by bylo lepší učit lidi tohle, než jim dávat falešnou naději v podobě pilulek „DEJ SI A ZHUBNEŠ O 30 KILO“. Jasný, že zhubneš… jen se teď podívej pod sebe na talíř. Ani jeden kousek zeleniny. Zato příloha typu rýže, brambory hranolky, moc omáčky a kousíček masa, Nutriční paskvil, ale máš tabletku, takže i 10 Burgrů od „mekáče“ s třemi litry koly je vlastně dieta. Ekvivalent této pilulky v tématu komunikace jsou novodobé „chaty“… Měj tisíce konverzací, tisíce přátel, ale nepromluv ani slovo a nepožij ani minutu…

 

Potřeba sdílení...

Naše potřeba sdělovat své myšlenky je stará jako lidstvo samo. Teda za předpokladu, že se “neadrtálec” pokoušel před cca. 64 tisíci lety namalovat koně. Kdo ví, jestli v té době prostě nevzal hovno ze země a nezačal ho mazat po zdech se slovy „No jejda kůň“.  Potřeba interpretovat se, je tedy stará, jako lidstvo samo. Sdělení myšlenek a pocitů nemusí být vnímáno jen jako mluvení. Je to jakákoliv potřeba se vyjádřit a pokud bych použil nějaký příměr půjčil bych si ho ze skupiny „sociálních interakcí“. Komunikace je v kostce verbální a neverbální. Verbální komunikace je založena na slovech, mluvě, intonaci hlasu atd. Neverbální komunikace je ta, která je založena na způsobu vyjádření beze slov. Třeba když někomu ukážete prostředníček. To většina lidí ví, že má jít do prdele.

 

Do sociálních interakcí zabíhám schválně. Nikdo moc nevidí, že „neandrtálec“ se před tisíci lety snažil jen komunikovat. Chtěl taky pravděpodobně vyjádřit své emoce, svůj postoj a svou vizi něčeho. Uvědomme si, že je to základní potřeba stejně jako potřeba sr*t. Správnou komunikaci stejně jako sr*ní naruší jen nějaká nemoc. V tomto případě duševní jako je sociopatie, psychopatie, a i takové osoby mají, co je mi známo, nějakou základní nutnost interakce, potažmo vyjádření svých emocí, i když to znamená trhat mouchám křidýlka. Jsme tedy druh, který se naučil mluvit, psát, číst a sr*t. Ten, který má oproti zvířatům pár výhod. I když momentálně bych se hádal, že rozdíly mezi námi a zvířaty jsou tak propastné, jak se zdá. Pudy v nás zůstávají stále.

 

Krásně jsme si vysvětlili, že člověk, pokud není nějak nemocný, potřebuje být jako tvor vnímán. Pokud to nepotřebuje, tím lépe pro něj a klobouk dolů. Ano i POST na Instagramu je forma komunikace a vyjádření potřeby být v kontaktu s lidmi. Problém ovšem je, že sociální sítě a internet, spíše propast prohlubují. Ať, už chceme nebo ne, být v kontaktu s jedním člověkem a s 10 milióny je rozdíl. Sociální sítě nás učí, jak vztahovat pozornost na sebe, ne na druhého. Důvod je prostý, kdysi se nám líbilo, když nás poslouchá a má rádo šest lidí. Dneska jich potřebujeme 10 tisíc, abychom byli uspokojení standardem, který nám dnešní doba dává do vínku.

Digitální demence...

Je to pro mě velice citlivé téma. I já do ní někdy spadnu a strávím na „messengeru“ nějakou dobu, když řeším něco, co je pro mě životně důležité. Znáte to. Jako třeba, že jsem dneska viděl růžové dildo místo vánočního stromku na náměstí pač jsem si dal LSD! Prostě chutě sdělit tuto zkušenost jsou někdy fakt nutkavé, a ještě větší uspokojení přináší to dildo vyfotit. Po vyfocení ho vystavit na zeď svého profilu, ať už instagramového, facebookového, twitrového či jiného. Ano prosím! I lidi, kteří mají těch lajků a followerů milion potřebují tuhle novodobou dávku. Je fakt, že ti, které sleduji já často prezentují, že žít se dá i nezávisle. Podle svého. Svým příběhem se snaží předat nějakou „message“. Například @THEROCK, @JOCKOWILLIN, @CAMERONRHANES, @DAVIDGOGGINS, @JOEROGAN a můžu pokračovat do nekonečna. Tito lidé jsou pro mě inspirací, protože žijí jak chtějí… Většina z nich pekelně dře… (viz Jocko a každodenní vstávání ve 4:30)

 

Problém sociálních sítí tkví v mnoha vztazích k mnoha lidem. Je, až neskutečné, jak moc se prohlubuje propast díky potřebě nesprávnému vyjádření a nesprávnému pochopení sdělení. Nepopírám, když Vám u fotky naskáče 700 lajků, je to krása. Máte radost jako byste vyhráli mistrovství světa v lízání digitálních prdelí. Prostě paráda. Vezměme v úvahu, že těch 700 lidí co Vám „lajklo“ komentář, je na různých místech světa, republiky, města. Dělají různé věci. Dejme tomu, že polovina z nich bude o samotě, druhá polovina s někým blízkým, či méně blízkým. Vše je statisticky nepodloženo a čistě hypotetické. Chápejte mě, když napíšu, že jsem se vysr*l mnichům v Himalájích do kláštera, taky mě budete brát s nadhledem.

 

Celých 350 lidí je tedy o samotě a krátí si čas tím, že projíždí Instagram. Celkem v pohodě a pochopitelné, protože „augmentovaná“ realita je objektivně prostě lepší, než ta skutečná. Některé z nich to nabudí a řeknou si, že chtějí taky interakci. Takže si zajdou koupit čaj v kelímku do té zaplivané hospody vedle. Ani varovný výkřik typu: “Pokud nevychlastáš 7 zelených a 10 piv denně vypadni!” je nezastaví. Po vstupu dovnitř zde sedí  4 štamgasti na, které je sotva vidět skrz dým. Vypadá to jako scénka z okresního přeboru a naše otázka „Nemáte čaj v kelímku?“ je pro ně stejně debilní a nasírací jako slovo “kelímek”. Po absolutním stress free čekání, plném láskyplných pohledů máme konečně kelímek. Pořád lepší než být ve Čtvrtek v Kauflandu! Snad má kelímek nějaký motiv. Jasně, že má! Hospodskej nám na to nakreslil péro s číslem. Má to příběh super! Vyfotíme se před zdí s dodatkem „Krásný den, tady na náměstíčku ehehhehe“. FACEPALM. Naše potřeba komunikovat se tedy změnila z verbální potřeby na neverbální s uměle vytvořenou pointou. Náš mozek to ukojilo a my jsme na chvíli zase šťastní. Reakce mozku vypadá asi takto – „Jsem chlapák, teď mě má zase někdo rád. Jeeeje další lajk, jsem božííí“.

 

Zbylých 350 Lidí je s někým. S někým, kdo sedí v jeho blízkosti, ať už naproti, vedle něj nebo prostě ve stejné místnosti, protože spolu ti dva žijí. Může to být manželka, kamarádka, kamarád, milenec, maminka, babička… Můžeme spolu ležet po sexu, u seriálu, nebo odpočívat po obědě u rádia. Co je na dvou lidech boží je konverzace. Ta se uznejte s mobilem v ruce dělá dost těžko. Proto nejhorší, co můžeme dělat, je předstírat, že se spolu bavíme a být hlavou jinde. Předstírání komunikace s mobilem v ruce je pro náš mozek a podvědomé chování asi stejně super, jako si rvát do prdele okurek. Mozek vůbec nechápe, proč v této komunikaci chybí základní rysy jako je oční kontakt, dotyk, upřímnost a jiné důležité neverbální prvky. Dokonce i intonace hlasu se mění, když se díváte do mobilu místo na dotyčného. Hlavou chcete být prostě s těmi 10 miliony, ne s tím jedním. Jenže si musíme připustit možnost, že reálná interakce s jedním člověkem nám dá za 100 milionu lajků…

o čem to k*rva mluvíš vlku joe...

Shrnuto a podtrženo je dnešní komunikace zahrabaná ve sloní řiti. Distrakce podněty je natolik vysoká jako světelný šum. Je velice vzácné, najít někoho s kým jste schopní sdílet své myšlenky. Ještě vzácnější je naopak vyzdvihnout, povznést a v úplně TOP scénáři je předat světu dál. Stejně tak vzácné je najít někoho, kdo upřímně řekne co si myslí, což bez základních věcí jako je oční kontakt jde daleko lehčeji, proto to preferujeme! Díky sociálním sítím se cítíme v centru dění na malý moment a odstrčení po zbytek dne s doufáním v to, že někdo napíše. Přestali jsme naslouchat lidem, kterým naslouchat máme a nasloucháme tomu „digitálnímu šumu“. Je velmi podobný světelnému šumu. Díky němu nevidím skutečnou krásu, která na nebi spočívá ve hvězdách. Nespočívá v oranžové záři nad metropolemi. Digitální šum nám plní hlavy iluzí o dokonalosti bytí dnešní doby. Místo abychom sociální sítě používali k šíření uvědomění, ukájíme sebe a ztrácíme lidi kolem.

 

Je jen velice málo lidí, kteří naslouchat uměli. A je jich ještě míň, kteří naslouchat stále umí. Obzvlášť v této poťapané době. Naslouchání samo o sobě nic neznamená. Zvlášť pokud chybí snaha porozumět, vnímat a zjišťovat co vlastně druhý říká. Jako bychom nechápali rozdíl mezi nasloucháním a snahou porozumět. Snaha porozumět, dívat se člověku do očí, se pozvolna vytrácí jako pára nad hrncem. Je velmi těžké s tímhle něco udělat, protože statisticky náš mozek vždy bude volit možnost, která nám potenciálně dává větší šance na (doplňte si spáření, kamarádství, oblíbenost atd.)  Více možnostmi myslím třeba výběr mezi komunikaci s jedním kamarádem a deseti tisíci rádoby kamarády. Těch potenciálních jsou miliony, panečku! To je odvaz! Mozek si prostě myslí, že podvědomě máme větší šanci na cokoliv, protože iluze říká, že je to pravda. Všechny sociální sítě jsou takto zkonstruovány. My jen v rámci zachování druhu máme radost z toho, když máme větší šance… geneticky je to dané. Stejně jako podvědomá chuť cítit se komfortně, což vydá na vlastní článek…

 

Jako druh jsme hrozně různorodí. Nejen rasově, národnostně, genderově, ale i jinak. Je jasné, že když se bude bavit profesor se zedníkem, je šance, že si budou rozumět asi tak velká jako péro jezevčíka. Interakce je samozřejmě závislá na předpokladu, že si jsou dva lidé inteligenčně nebo názorově blízcí. Samozřejmě o počasí se umíme bavit se všemi, stejně jako o jiných všeobecných věcech, ale pak se dostáváme spíš na úroveň zdvořilostní konverzace. Je nutno podotknout, že s inteligencí roste chuť diskuze a snižuje se míra agresivity. Jsou i výjimky, ale pokud člověk tvrdí, že je inteligentní a má potřebu se interpretovat dáváním někomu přes hubu, . asi to nebude zrovna to pravé ořechové. Mlátit se například v ringu je totiž forma uvolnění, relaxace, ambicí. Mlátit se mimo ring je interpretace hněvu a malosti. Proto je pravděpodobnější, že inteligentní lidé budou diskutovat, zatímco méně inteligentní se budou snažit o přeskočení stolu i když jsou ve veřejnoprávní televizi. Další důkaz toho, že nám vládnou tupci nemyslíte?

PODCAST...

Tento článek jsem psal záměrně. Záměrně myslím v návaznosti na Podcast, který se chystá a má rozvinout vše co chci dělat ještě dát a hlouběji. Podcast i stránky beru jako formu seberealizace a rozvinutí všeho o co jsem se doposud zajímal. Díky impulzu v podobě člověka, kterého jsem potkal již před časem, ale poznal celkem nedávno, bude tohle všechno teď možné. Podcast ponese název „Lessons From Above“, rozběhne se na webu www.lessonsfromabove.net. Bude probíhat jak formou videa, tak audia. 

Stejně tak jako jsou mé myšlenky z hrobu, její myšlenky jsou pravý opak. Doufám, že díky novému Elementu v podobě doyčné bude mít právě Podcast i nadhled ze zhora. Opět bude hrát roli můj milovaný kontrast. Velký kontrast znamená i větší perspektivu. Myslím si, že vše do sebe začíná zapadat a Podcast bude mít velký názorový přínos na témata, které lidi zajímají. Směřovaný bude na všechny, kteří chtějí vnímat svět a žít život podle sebe, či jinak. Očekávat od života trošku víc, byť to bude jen třeba běhání se psem, zatímco ostatní sedí u televize je podstata tohoto sdělení. Žít obyčejný život v mainstreamu umí všichni. Jenže vše je lepší než být obyčejný a my doufáme, že ve Vás tuhle touhu probudíme. Takovou touhu má většina z nás, stejně tak jako ambice a chuť žít podle sebe. Těšíme se!  

 

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!