Síla Okamžiku

1. 1. 2019 Zamyšlení

Víte, co to je síla okamžiku? Je to ten nádherný polibek v náručí vašeho miláčka? Ten moment kdy se vše zastaví a vy nevnímáte nic než sebe? Nebo je to síla momentu, který na první pohled není perfektní. Třeba jako pohřeb? To je moc „Dark“. Třeba jako upršený Prosincový den? Strávený s chřipkou v autě na cestě, která vede na druhou nejvyšší horu v ČR.

Síla okamžiku má velmi hodně společného například s fotografováním. Na fotografii mě baví, že vidím něco krásného v momentě, kdy to jiní nevidí. Fotoaparátem se to dá nejen „zvěčnit“, ale taky přenést jakoby mýma očima směrem k lidem. Tak se vytvoří síla okamžiku, prezentace, kterou vidíme a prožíváme v daný moment jen my sami. Síla okamžiku je schopnost naplno se věnovat tomu co je a neřešit cestování v čase, které má náš mozek tak rád. 

RÝMEČKA A ČAJ...

Sedíc na čaji se snažím probrat ze dne do kterého jsem se vzbudil s brutálním knedlíkem krku, rýmou v nose, a tak typickým pocitem, že chcípnu. U nás u chlapů je holt rýmečka nemoc, která by se zasloužila stoprocentně o vyhynutí našeho druhu. Nemoc tak silná, že kdybychom si měli vybrat mezi kopačkou do koulí a rýmou zvolíme si určitě kopačku do koulí! Když mám rýmu vypadám jako největší king.  Všude jsou kapesníky a přípravky typu „Posersetussin“, které samozřejmě mému umírání nepomáhají. Ležím a naříkám jako malý dítě, nedej bože, že se mi chce srát. Je to jako bych měl desáté stádium rakoviny s tím rozdílem, že žádná léčba není nadějná a já už vidím světlo v tunelu. Nesmím jít blíž! ještě ne! Mám tu ještě nějakou práci sakra….

 

V těchto temných časech díky bohu existuje univerzální lék na tento neduh. Ženy… Respektive jejich péče… Taky máme čaj s medem našeho něžného pokolení, který chutná stejně dobře od maminky, kamarádky, přítelkyně nebo manželky. Vy ženy to máte zmáklé, já tomu nerozumím a rozumět nebudu. Když se snažím osladit čaj medem skončí to fiaskem… i ten nejlepší čaj se v mých rukou stává nepoživatelný. Když si přivoním k dobrému zelenému čaji s medem ve dny jako byl tento, svět je hned lepší a jasnější. Rozhodnu se, že tady teda ještě chvíli budu. Miluji ten okamžik, kdy k němu přivoním a hřeje mě na rukou, když jsem nemocný. Nebo mi není zrovna dvakrát nejlíp, prostě je den na hovno, protože spadlo letadlo zrovna u Opavy (tzn. Moc pohřbů). Nejlepší je ovšem si přivonět k čaji, který mi někdo do ruky podá s láskou… Síla okamžiku.

 

I takový čaj může v mém případě vyrušit telefonát, který je bez výjimky času, prostoru a polohy ve, které se nacházím pracovní. Dneska, už jsem naštěstí klidnější a nespěchám, kdysi bych v podobné situaci asi ten telefon rozmlátil o zem. Smrťákovi je zhola fuk, jestli je pět ráno na Vánoce nebo 12 večer na silvestra. Za svou „karieru“ jsem byl pro někoho snad v každý možný i nemožný okamžik dne a roku! Ze začátku to provázely mé bouřlivé ovace, typu po cestě skopnu popelnici, urvu zábradlí a jedu sto padesát nasranej přes obec s hláškou „Vezmu Vás Všechny s sebou“. Hm, ať žije sebekontrola. Hlavně, když jsem byl teenager a mojí vrstevníci si šli ožrat huby. Já se musel plahočit často na šílené místa, které nedávaly smysl abyste tam vůbec chodili, natož umírali! Je neskutečné, jaké příběhy v tomto odvětví píše sám život.

 

Ten osudný den, který nebyl tak docela dávno jsem nejen umíral na rýmičku, ale taky jsem se vůbec nevyspal. Vstával jsem ve 4 hodiny ráno s telefonátem od Policie. Jelo se do místního podniku pro otrlé. Prostě do bordelu. Do bordelu, kde byste nestrčili klacek ani skrz dveře, bez rizika chytnutí nějaké pohlavní choroby. Týpek prý spad ze schodů, marně jsem ty schody hledal…. Doteď nechápu, jestli je někdo odnes nebo co se vlastně sakra stalo?! Tyhle Vánoce se prostě bizarnostmi jen hemží, ještě, že mě čeká ten teplý čaj! Po návaznosti tří po sobě jdoucích odvozů bylo najednou 10 ráno a my jsme chystali velmi zvláštní pohřeb. Pohřeb lidí, kteří se vzali před 50 lety, což je sakra dlouhá doba na manželství a na dnešní dobu skoro sci-fi. Umřeli na Vánoce, ve stejný čas zní to neskutečně, ale je to tak. Vynášet dvě rakve najednou je vždy zvláštní zážitek to Vám povím… něco visí ve vzduchu. Jako by hrála písnička od Chaos Chaos a vy jste měli kurveský flashback. Prostě je to nahovno…. Síla okamžiku.

VŠE KRÁT DVA...

Když už se cítíte jako by se nic horšího nemohlo stát, těšíte se na odpočinek, Relax a onen čaj… Příjde většinou něco co nečekáte. Když na to čekáte ono to nepřijde, v tomhle je život trošku svině. On vždy počká, až si myslíte, že je vše oukej… To, protože chce, ať se uklidníte, než se Vám rozproudí adrenalin v žilách, jinak by vás při neustálém vypjetí mohlo taky jebnout. Kdo by potom dělal mou práci, že ano? Proto jsem takto regulován někde se shora a adrenalin se mi úspěšně dávkuje…

 

Už jsem v čekání na to, co si pan život vymyslí docela zběhlý. Takže telefony typu „Dobrý den, někdo umřel na Marsu“ beru s ledovým klidem. Když už jsem se dostával do fáze, že mám těžkou část dne za sebou a vyhlížel jsem z poza volantu svůj vysněný teplý nápoj, co čert nechtěl. Telefon zazvonil po 158. Je fuk, že je Sobota, ten telefon zvoní i když je vyplej! Daroval mi ho sám ďábel! Ozve se roztřepaný hlas a v pozadí nějaká brutální vichřice. Skoro neslyším a říkám si, že asi fakt někdo volá z Marsu. Po nějaké době koukání z okna na hnusné rádoby zimní městské panorama a soustředění skoro tak usilovného, až jsem se posral, jsem se dozvěděl, že mám práci. Na druhé nejvyšší hoře Česka… Paráda výlet.

 

Turismus je holt oblíbená disciplína i v počasí, kdy se Vám zdá, že jediný, kdo chodí venku jsou lidi, kteří vlastní bílou hůl. Jsem pro, někdy je to super a je fakt, že tyhle faktory neovlivníte. Nikdo nejde na hory s tím, že tam umře, ale pokud se to stane je to logistický celkem složitá situace… Nejdříve je velký problém se dostat vůbec do nějaké blízkosti autem, takže se vše řeší provizorně. Sněžný skútry a sáně to jistí! Popisovat to zde nebudu a snad ani nemůžu, na tohle se později musím zeptat právníka. Nemocný na smrt, se tedy vydávám vstříc horám. Vypadá to jako cesta do Mordoru. Cesty jsou mokré, už se stmívá, vše je v mlze a není vidět na krok. Při dojezdu se navíc musí čekat, než mě pustí kyvadlovou dopravou. České cesty prostě stojí za to prožít i s jejich cedulemi „Musíme to udělat“. Někdy by bylo nejlepší tu ceduli narvat do prdele ředitelství Českých Silnich a Dálnic smajlíkem napřed. Třeba by se probudili. Věc nepravděpodobná, jakože ty cesty budou někdy sjízdné něčím jiným než výbavou z Libavé…

 

Po tomto dni jsem byl děsně unavený, padl jsem za vlast téměř okamžitě. Nestihl jsem ani odepsat lidem co mě sháněli skrz den, dneska se prostě píše, kdyby se volalo je všechno vyřízené! Pak nemám mít na mobilu 80 nepřečtených zpráv. S pravidelným buzením, skuhráním, a nakonec tradičním kopáním mého syna jsem se ve 4 ráno dne dalšího, jal radši psát tento článek. Den to byl náročný, nebyl pořádně čas se zastavit. Jenže měl pár světlých okamžiků… Vstávání brzo ráno má výhodu v tom, že se Vám den zdá nekonečný. I když potkáte řadu blbých věcí, je pravděpodobně, že potkáte věci úžasné. Pokud nejste škarohlíd vždy si to nějak sedne…. Pamatuji si cestu nahoru na Praděd skrz vánici a mlhu. Jízdu na zimním skútru… Taky si pamatuji jako by mě celou cestu hřála ruka někoho, koho mám víc než rád, asi díky tomu výbornému čaji, co jsem dostal na cestu darem mezi dveřmi…

KDyž už si konečně sednete...

Znáte ten pocit, sedíte a díváte se po místnosti. Není velká ani malá, máte za sebou povedené ráno, kdy jste navštívili bordel, pohřeb dvou lidí současně a navíc Kaufland! Neskutečné, ale Kaufland byl z daleka to nejhorší, protože jsem chtěl koupit jen podělané sušenky. Radši bych zase vstával ve 4 ráno a jel než se probírat partou mentálů, kteří nemají v sobotu nic jiného na prací, než být milí na lidi v kravatě jako jsem já. Ještě, že dělám, co dělám to mě uklidňuje…

 

Ta místnost je zcela normální, dokuv Vám někdo s láskou nedonese onen čaj. Vonící, úžasný s medem, který téměř okamžitě zastaví všechny trápení lidstva včetně některých nevyléčitelných nemocí jako je mužská rýmčika. Když se na Vás dotyčný usměje je to dokonalé, když Vás pohladí chcete se rozplynout. Momentum pracuje na plné obrátky a na rozdíl od předchozích událostí nechcete, aby tohle někdy skončilo.

 

Je neskutečné jako moc dokáže vřelý pohled do oči a jemný ženský hlas změnit běh dne. Nechápu, jak to děláte, stačí se na nás podívat, pohladit, usmát se a my chlapi jsme v prdeli. Teda pokud nejsme idioti, kteří si pustí fotbal a zasní se nad svou ztroskotanou kariérou fotbalisty z okresního přeboru. Ta měla jistě velký potenciál a to, že jsem to nikam nedotáhl je určitě vina dětí! Manželky! Psa! No a ty děti na skejtbordech, ty taky furt jezdí po těch chodnících.

 

Sdílení momentů s čajem je pravý opak smutných událostí téhož dne. Jenže je nutno si uvědomit, že je to právě díky událostem, které v ten den předcházely. Je mi jasné, že brzké vstávání je příjemné asi tak jako by Vás ojel kůň, navíc musíte jet do zaplivaného bordelu, na hory a jiné romantické lokality vhodné k úmrtí. Jeden okamžik tohle všechno dokáže zvrátit… Síla okamžiku je úžasná věc, pokud ji umíme prožít. Prožít ji v dnešním pohodlné světě bez toho, aniž bychom se brodili aspoň na chvíli ve sračkách je prakticky nemožné. Proto je dobré se vždy zastavit a zamyslet nad tím co se děje právě teď.

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp