Něco málo o golfu

14. 12. 2018 Pobavení

Dneska jsem se probudil do Prosincového deště. Ve světě kde, Vánoce připomínají spíš počasí poblíž Černobylu zcela normální. Místo, aby krajina byla bílá je hnědá a běžet do lesa znamená potkat v první zatáčce nějaké prasokáně co má tři oči… Prasokáně je prase křížené s kánětem, kanec s křídly a zobákem, četl jsem to v blesku, který ležel u „Báárbra“ na stole, takže určitě existuje! Prostě krásné ráno tak akorát na to dát si čaj a z vysoka se vysrat na vše co jste chtěli dělat. Ještě, že mi na mobilu vyzváněl budík od Jocka. „Dávám ti deset sekund, abys vstal“. O Jockovi se taky ještě někdy budeme bavit…

Nechápejte mne špatně. Taková rána na mě mají pramalý vliv, hlavně od doby, co jsem poznal golf a golf poznal mě. Golf jsem hrál snad ve všech možných podmínkách čítaje bouřky, sněhové vánice, krupobití, tmy, prostě tam chybí, už jen ten MARS a nechci tu být do rána. Jako každý návyk i na golf je reálně možné si navázat nějakou závislost, pořád lepší než být závislý na pornu, že ano. I když bych se vsadil, že vzhledem k pověsti golfu by anketa v nějakém plátku dopadla vítězně pro porno, protože chápejte… Drandit si Karla do bezvědomí celý den u počítače a ven jít jen když dojdou papírové kapesníky je rozhodně lepší, než ti snobi, co si pinkají do míčku v době kdy ostatní lidé pracují…

PŘED 50 KILY...

Když mě můj dobrý kamarád vzal jednoho hnusného listopadového dne v roce 2012 na golf, vypadal jsem zhruba jako průměrný Američan. Takže jsem měl tak 180 kilo, dvě brady a nosil jsem podprdu velikosti asi D36. Dokonce jsem uvažoval, že budu hrát v sukni a lidi mi budou říkat „Tlustá Berta“. Nedivil bych se ani kdyby mě tehdy začal v takovéto situaci balit nějaký chlápek, protože dneska je možné úplně vše. Jsem svině…Asi bych si z něj udělal brutální prdel… Nesnášel by mě… Takže nic nového. Jediná má výhoda spočívala v talentu na sporty, ty mi šly odjakživa. Takže jsem první ránu samozřejmě hned netrefil, ani druhou, třetí, osmou, padesátou…

 

Nechápal jsem, co na tom ti lidi vidí a skončilo to tak, že jednou z posledních „ran“ jsem netrefil míč, ale zem.… vysekl jsem veliký „Divot“ „řízek“ prostě kus země, který se krásně vznesl… a trefil nějakou velmi důležitou paní, která stála asi 15 metrů přede mnou. Paní měla roztomiloučký růžový outfit, čivavu a soudě dle pohledu taky velkou chuť mě s chutí a láskou nakopat do prdele. Mokrá hnědozem se na jejich zádech opravdu vyjímala. Začal jsem se brutálně smát, což zůstalo s křikem jejího může evidentně nepochopeno.

 

Vzhledem k tomu, že mi to opravdu nešlo. Což později zjistí každý jedinec, který má alespoň minimální sebe soudnost. Golf prostě na začátku nejde asi 105 % lidí, ono tu malou bílou svini trefit pořádně je fakt kumšt. Řekl jsem si, že už golfovou hůl nevezmu nikdy do ruky, je to totiž blbost, hrajou to samí snobi a vůbec koho by to mohlo bavit Ježíši vždyť je to ***ovina. Stačí se podívat na ty auta kolem… Audi, BMW, Renault. Počkej Renault? A vedle něj Škodovka? Co to je … aha to hrajou i lidi, kteří nemají na účtě 15 nul. Zajímavé…

 

Tyhle všechny vjemy z mého krásného dne na golfu, jsem si celý večer opakoval a u toho mrmlal, že to prostě nebudu hrát…”Taková hloupá hra ten golf” říkával jsem. Ten míček ani nejde trefit a lidi jsou tam zlí. Navíc ten zasraný pták, co tam furt pípal na stromě mě znervózňoval, co teprve ty děti na těch skejtbordech! Neustále jezdí po chodnících sakra! Kašlu na to radši si zahraju něco na pýcý a budu spokojený, obézní skoro Amík, který prosedí u počítače zbytek života. Chápejte hraní a “počítačování” je hrozná prdel, ale jen do doby než Vás musí do krematoria odvážet jeřábem, protože máte 380 kilo. Díky bohu potom přišel krásný nový den…

Ráno moudřejší večera...

Mohlo by se to zdát, ale druhý den po nějakém zážitku je podle mých zkušenosti klíčový. Už naše babičky říkávaly „Ráno moudřejší večera“. Důvod je prostý, protože únava večer po celém dni dá do popředí spíše naše podvědomí než vědomí. Je to jako s alkoholem, když se vožeru jak prase na svatbě kámoše, jehož starou nesnáším. Tak šance, že ji poplivu a nabliju ji do výstřihu je celkem velká, na rozdíl od šance, že si semnou dá jeden taneček, aniž by mi neřekla, jaký jsem debil. Podvědomí je svině, chcete-li znát od lidi pravdu, a to co si opravdu myslí, aniž by to vědomě korigovali napište jim večer v 11 nebo je ožerte. Pak se dozvíte, že jste vlastní tlustí šmejdi, které nikdo nemá rád anebo, a to je ještě lepší, že vám drahá polovička kouří bráchu pokaždý, když jste na služební cestě. 

 

Stejně tak je to se silnými zážitky jako jsou pohřby (domyslete si co chcete, třeba první sex, rozchod, ztrátu snubáku). Proč, ale zmiňuji pohřeb, když píšu o golfu? Golf umí být taky velice emotivní, vypjatý a frustrující. Světe div se, druhý den vše vidíte jinak, tedy většinou. Vaše vědomí převezme kontrolu, do mozku se vtlačí opět vlastnosti jako naděje, ambice atd. takže se prostě seberete a jdete to zkusit znovu, znovu a znovu pořád dokola, dokud se pořádně nenaserete a nehodíte hole do prvního rybníka, aby jste vzápětí kupovali buďto potápěčskou výbavu nebo hole nové. Říká se tomu vystřízlivění a jsou to chvíle hanby, pro většinu z nás tedy určitě. Stejně tak po pohřbu, což je vlastně konečné spíš bych řekl definitivní rozloučením s někým koho jste znali. Den samotného pohřbu je velice vypjatý, emotivní, lidé si často nepamatují, co dělali a jakékoliv rozumné uvažování je, postupně zabíjeno našimi emocemi. Druhý den je to lepší, ne skvělý, ale prostě lepší. Jak čas běží a míjíme další měsíc, rok, dekádu, tak se s tím prostě smíříme, protože život je fakt nahovno a nic moc jiného nám nezbývá (tím pohřby nijak nezlehčuji, ztráta blízkého je opravdu komplexní a podceňovaný problém). Stejně tak se nějak smíříme s tím, že budeme doživotně dementi, kteří se neumí trefit do toho kulatého nesmyslu před námi. 

 

Nedej bože, že se do něj trefíme, a ještě ho ztratíme někde v lese! Takže je golf do konce našich věků náš vlastní pohřeb! To by vás jeblo… Nejen vás, ale i ty, kteří se dívají. Protože Vaše frustrace může dosáhnout bodu, kde se snažíte sníst hůl nebo ji narvat rozzuřeně do něčeho co připomíná strouhátko na tužky, případně, již zmíněný a velice podceňovaný olympijský sport “Hod holí do dálky”. Pokud máte partu super kamarádů, ještě se Vás v té totální nasranosti, mile zeptají „To se ti moc nepovedlo, že?“ jasně kááámo kopni do mě, dokud ležím…

Inteligence...

Všeobecně demence lidí na golfu, stejně jako všude jinde ve světě nezná hranic. Musím podoktnout, že mé pohřební i golfové zkušenosti ukázali, že demence není úměrná vzdělanosti nebo inteligenci… Hrál jsem s týpkem, který měl asi 10 titulů, dvacet medailí za statečnost a velký knírek. No dle mě i malý péro, protože jinak by se tím neměl nutkání pořád chlubit, jen mi ho nechtěl ukázat, chodil čůrat vždycky na druhou stranu hřiště, protože tam prostě foukalo chápete ne?! Nicméééně vypadal prostě jako „tajgr vudz“, jen byl míň černej. Oblečení ho stálo asi tolik co moje auto, tehdy jsem řídil Smarta a dodnes je mi záhadou jak jsem se do něj vlezl! 

 

Já věděl, že je to žalud po prvních dvou větách, ale to, co předved na jamce č. 13 předčilo i má očekávání a v ten den jsem ztratil víru v lidstvo. Na Čeladné je jamka, je to cca 150 m dlouhá jamka, kde hrajete přímo na grýn tzv. PAR3(jamku byste měli zahrát na 3 údery) Mezi grýnem a odpalištěm je rokle jako kráva, jsou prostě místa na zemi kde by ani Fritol Šourek s Chámovodem Křepelkou nevlezli, protože kdyby jo, prsten by nikdy nedonesli a Sauron by ovládl naši zemi! Naši ne, tu jejich! Tady máme na tohle nejmenované politiky. Samozřejmě „Tajgr“ zahrál pěknou mrdku přímo do té rokle!!! Se slovy „to najdu, je to „provečko“ odcházel z odpaliště jako by právě vyhrál celý turnaj. Dovolte mi vysvětlit, že ono „provečko“ je jeden z nejlepších míčů, má výbornou pružnost, spin atd. stojí asi 130kč (hraný 20) a rozhodně stojí za to se zmrzačit… 

 

Kráčejíc vstříc smrti, šel „Tajgr“ směr rokle, zatímco my ostatní jsme šli směr most přes rokli, protože…ehm chápejte…máme mozek do prdele. Mosty mají velikou výhodu, vidíte totiž naprosto všechno, co je pod vámi, navíc, když jsou z pletiva…To se ten zážitek ještě umocní a je to lepší než v 3D kině. Tajgr udělal první krok do rokle… Malý krůček pro Tajgra, ale velký skok pro lidstvo! Spadl…moc… kutálel se tak dlouho, že jsem stihl sníst skoro celou proteinovou tyčinku, a navíc jsem pohřebák, ne záchranář, takže jsem se chtěl dívat, jak se někdo koupe ve vlastní debilitě a možnáá bude i kšeft, že? Borec se tedy dokutálel dolu, byl v pohodě to jo… míček našel to jo… jenže míček, stojí 130kč. Když se tedy s pár skřeky a zvuky trhajícího se oblečení doplazil zpět k vozíku, kulhajíc za námi na most s míčkem v ruce a blaženým úsměvem si asi neuvědomoval, že mu chybí támhle kus nohavice, támhle kus rukávu. Vítězně ovšem nesl onen míček, který nutno podotknout je opravdu TOP ve hře bez nadsázky. Jen si při tomhle svém záchvatu mysli neuvědomil, že riskoval své zdraví, potrhal si oblečení od Lindenbergu asi za 15 tisíc, a ještě vypadal jako totální debil, což je asi to nejmenší, co ho trápilo, a to se cení. Lidé jsou prostě v dnešní době tak zhýčkaní, že jsou schopni podstupovat rizika od zárodků nesmyslné, ale upřímně? Zasmál jsem se…

Cenná lekce...

Golf je hra, která je velice specifická. Třeba tím, že můžete odpálit míček 300 metrů daleko což přináší satisfakci typu vylezení na Mount Everest, ale taky tím, že můžete zahrát míček před 50 lidmi dva metry před sebe, což přináší ponížení typu „vykuř roboďábla“. V Golfu je obsaženo skoro vše. Dokonce i hezký ženský, ale Nascar to není no. I když někteří jedinci s golfovými vozíky si myslí, že to Nascar je. Ty pak pro změnu svezu já. Na golfu jsem potkal kromě výše zmíněného „tajgra“ taky spousty skvělých a zajímavých lidí. Lidí, kteří mají opravdu co nabídnout, ať už přístupem ke špatným ranám nebo tím co dokázali a zažili v životě.

 

To, proč jsem si golf vybral má prostých pár důvodů. Je velmi těžký na naučení, opravdu, věřte mi… patřím mezi 300 nejlepších amatérů v ČR a pořád to neumím. Je potřeba hrát 4–5 hodin koncentrovaně, cílevědomě a přítomně. Protože jediná myšlenka směrem zpátky na tu zmrvenou ránu do vody Vás může stát celý turnaj. Je to skvělý mentální trénink, a protože mám rád sebetrýznění znamená to jedinné… že hraju co nejčastěji s mým synem, který má dva roky. Věřte mi, že tak jako Vás dokáže rozhodit malé dítě Vás nerozhodí nikdo. Danteho 7 levelů pekla je oproti tomuhle koupání v termálech. Děti Vám ukážou, jak jste na tom vlastně psychicky špatně a nevyrovnaně. Když jsem naposled hrál a připravoval se na ránu, Ríša začal zběsile utíkat ke mně, pohoda táto však mě tref do xichtu, však se nic neděje. Nejlepší je jak se tomu ještě blbě tlemí a vy jen čekáte než svýma malinkýma nožičkama došmatlá těch 150 metrů, aby vám pak vzal míček a hodil ho v lepším případě do rybníka, v horším do největšího srnčího, medvědího nebo jiného hovna jaké najde. What the fuck?!  Po těchto „testech“ Vás opravdu nerozhodí vůbec nic. I kdyby před Vámi někdo začal srát do písku a zahrabávat to jako pes je Vám to jedno, protože už to máte dávno za sebou. To samé platí o jakékoliv věci, co děláte, třeba psaní, vyšívání, malování umělohmotných tenisek…S dětma je vlastně i jít na záchod docela záhul…

 

Golf je, ale kromě možnosti se neustále zdokonalovat, ať už mentálně nebo i fyzicky, dává také možnost být nezávislý na lidech. Interakce je důležitá, nepopírám. Tak moc, že časem jsem přešel ze své pózy samotaře z pohřební služby, který si nosí vúdú panenku a čerstvou štěněcí krví si čistí každé ráno zuby, blíž na povahu „Labradora“. Snažím se mít rád všechny, takové, jací jsou, protože já sám jsem dost zvláštní a nepřísluší mi někoho soudit (pozn. dost zvláštní = divný debil). Je to daleko lepší… pro mě, pro ženu, pro mé děti, pro lidi v klubu, pro přírodu… a prostě v některých věcech je dobré být součástí stáda. Golf stejně jako můj momentální život přináší jednu společnou a pro mě důležitou veličinu. To je nakládání s vlastním časem. Chci pracovat, pracuji… Nechci, zařídím si to… Chci hrát, jdu hrát… nechci nejdu… Chci udělat bobek uprostřed náměstí na vánočních trzích… ne fakt ne, být den v base za to asi nestojí. Golfista hraje primárně proti hřišti, tak jako v životě člověk hraje proti okolnostem. Věřte nebo ne, ale ať mi má utrápená „dušička“ napovídá cokoliv jiné ve všem jsem nakonec úplně sám. A to je dobře… Samozřejmě když se na golfu i v životě ke mně někdo přidá je to pak fajn. Fajn, ale znamená FAJN. Není to podmínkou, nepotřebuji někoho, ať mi píše „Kemo, poď běhat jsi tlustej“ nebo „Jsi tak užasný Roberte, že z tebe vlhnu“, ale když to někdo řekne je to prostě fajn a já z takovýchto maličkostí mám upřímnou radost.

 

Trvalo mi docela dlouho tyto věci pochopit, ale golf mi v životě hodně pomohl. Vypsat všechny pozitiva, které do mého života přinesl je snad nemožné, ale je pravděpodobné, že příběhů z golfu ještě pár použiju. Jeden příběh bych zmínil velice rád hned, na golfu jsem poznal svou ženu. Trefil jsem jí míčkem na šesté jamce. Životní chyba, ale vzhledem k tomu, že máme dvě děti pozdě bycha honiti, že ano. Zase jsem bez večeře… stejně jedu ve “Fastingu”, takže jsem vlastně vyjebávání odolnej. Juhuu… 

 

Zlepšil jsem se díky této zkušenosti snad ve všem, i v čůrání do větru, ale těch prochcaných kalhot, než jsem to zmákl…Ufff. Krásna metafora k životu na závěr, že? V životě mi taky dlouho trvalo, než jsem se někam dopracoval, ale těch průserů…radši nepočítat. Takže na to pro dnešek serem, jde se na hřiště…! 

 

Sdílej roberta na

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
error: Content is protected !!